Otevřený dopis panu Jiřímu Vackovi

Vážený pane,

Účelem mého nedávného článku „O mystifikaci ‚Já‘ v neo-východních kultech meditace“ bylo vznést důležité otázky velmi obecného významu, nikoli Vás osobně posuzovat jako jednotlivce. Proto v něm nikde nezmiňuji Vaše jméno.

Je škoda, že Vám na základě jediného mého článku, a to přestože jsem napsal mnoho různých esejí,  připadá zcela přijatelné neinformovaně a obhrouble posuzovat můj charakter (a vynášet soudy o Marxovi a Martinovi Heideggerovi). Zmiňujete mé jméno v samotném nadpise své eseje, ačkoli nemáte dostatek slušnosti, abyste napsal mé křestní jméno — jmenuji se Peter, kdybyste to nevěděl, a dostatek odvahy, abyste na můj článek odpověděl v přímé a otevřené komunikaci se mnou.

Podle toho, co o mně píšete (pokud se mýlím, uveďte věci na pravou míru, prosím!), se zdá, že jste nečetl ani do hloubky nestudoval žádné z mých mnoha vydaných knih a nesčetných esejí, které jsou volně dostupné online, o kašmírském šivaismu, advaitě, józe, tantře a řadě dalších témat, a to včetně knih, jež se do hloubky zabývají vztahem mezi marxismem a indickou filozofií (viz má esej/e-kniha Rudra’s Red Banner – Marxism and Moksha či má kniha o Heidegger, Phenomenology and Indian Thought).

Kromě toho se také zdá, že necítíte žádnou odpovědnost podložit své závěry jasnými a logickými argumenty, které citují a vyjadřují se k více než jedinému řádku jediné mé eseje, na niž ve svém článku odpovídáte. V tomto dopise s Vámi však nebudu hovořit stejným způsobem, jakým se vyjadřujete o mně, ale raději se pokusím vznést dotazy ohledně několika Vašich tvrzení a uvést je na pravou míru, a to tak, že je přímo odcituji.   

O mém článku píšete, že „je zřejmé, že je odmítnutím učení Ramany Mahárišiho a s ním i nauky, kterou hlásal Mojžíš, Ježíš, Sokrates, Šankara, celá advaita a nakonec i kašmírský šivaismus“. Usuzovat, aniž byste mě znal, že rozumíte mému vlastnímu výkladu Mojžíšova a Ježíšova učení, a to jak z pozice lidské bytosti, tak i etnického Žida, je zkrátka neslušné a drzé. Stejně neslušné je již dopředu usuzovat (pokud ovšem nepatříte ke Svědkům Jehovovým), že není nejmenších pochyb o tom, čím Mojžíšovy a Ježíšovy nauky v podstatě jsou.    

I tvrzení, že můj článek také „odmítá“ kašmírský šivaismus (který implicitně i explicitně odmítá advaitu védantu a představuje přechod k šivaistické advaitě — stačí si přečíst vyjádření samotného Abhinavagupty k tomuto tématu), by velmi překvapilo všechny ostatní autory a čtenáře mých esejí a knih o advaitě jako takové a kašmírském šivaismu. Na konci článku přikládám několik recenzí, kdyby Vás to zajímalo...

Nyní se cítím nucen citovat další Váš výrok: „Když čtu filosofické traktáty P. Wilberga a jeho spřízněných duší, tak si připomínám jeden výrok, tuším Ramany Mahárišiho: ‚Kdybych se setkal s tím zmatkem od filosofů dřív, než jsem dosáhl poznání Já, nikdy bych Já nepoznal.‘“

Mám tomu tedy rozumět tak, že Sokrates, Šankara, Utpaladéva a Abhinavagupta, u nichž mě obviňujete, že odmítám jejich učení, nebyli ‚filozofové‘? Je-li tomu skutečně tak, pak bych rád věděl, jak chápete slovo ‚filozofie‘.

Níže ve svém článku se zmiňujete o Heideggerovi, jediném mysliteli, o kterém vím, že strávil celá léta meditativním rozjímáním nad otázkou „Co je ‚Filozofie‘?“ a jedna z jehož posledních esejí nesla název „Konec filosofie a úkol myšlení“.

Co se mě samotného týče, jak byste sám zjistil, kdybyste si přečetl mé paměti, o nichž se zmiňuji níže v tomto dopise, měl jsem své první duchovní zkušenosti — raději je však nazývám ‚metafyzickými zkušenostmi‘ — ještě předtím, než jsem věděl, co slova ‚metafyzika‘ a ‚filozofie‘ vlastně znamenají. A své první metafyzicko-filozofické pojednání neboli ‚tantru‘ jsem napsal na základní škole, dlouho předtím, než jsem přečetl jediné filozofické či metafyzické dílo a než jsem se seznámil se slovem ‚tantra‘. Přesto mé pojednání již obsahovalo zárodek krátké knihy, kterou jsem napsal o více než padesát let později a nazval ji The New Spanda Karikas. Co se však Ramany Mahárišiho týče, z filozofického hlediska nacházím v jeho sebraném díle z převážné části právě to, co sám nazývá ‚zmatkem‘, což je u tak osvíceného a uvědomělého muže velmi politováníhodné.

„Nevím, jestli si Wilberg uvědomuje jednu základní pravdu: lidský rozum je výtvorem Boha, a nikoliv Bůh je výtvorem rozumu. Mnozí akademičtí filosofové nás někdy přímo, někdy skrytě přesvědčují, že rozum je přiměřeným nástrojem k posuzování Boha, a pak jej, jeho závěry, nadřazují Bohu.“   

V tomto tvrzení naznačujete, že i já jsem ‚akademický filozof‘. Tím nejsem, přestože jsem v oboru akademické filozofie absolvoval pečlivé vzdělání. Z formálního hlediska byl i Heidegger ‚akademickým filozofem‘. Avšak jeho pohled na ‚akademickou filozofii‘ byl stejně kritický jako ten můj.

Zmiňujete „jednu zásadní pravdu“, že „lidský rozum je výtvorem Boha“. Přijímám sice podstatu sdělení, které se snažíte komunikovat, Vaše volba slov a jazyka, kterým tak činíte, však dává povstat řadě otázek. Váš jazyk již dopředu předpokládá, že víme, co je myšleno slovem ‚rozum‘, a popisuje jej jako nějakou ‚věc‘, která může být „stvořena“. Jistě se nemýlím, když se domnívám, že nezastáváte zjednodušující ‚kreacionistický‘ názor na ‚stvoření‘, kdybych se však přece jen mýlil, opravte mě.  

Věnujme nyní pozornost otázce ohledně Heideggera. Píšete, že „Heidegger byl německý akademický filozof“. Z formálního hlediska je to samozřejmě pravda. Smyslem celého Heideggerova díla však bylo překročit letitou představu, že pravda je záležitostí pouhé formální správnosti daných výroků či tezí a tvrzení.

Namísto toho je celé jeho dílo a způsob myšlení stále považován za nejhlubší kritiku ‚akademické filozofie‘ v podobě, v jaké byla a stále je praktikována (… jako pouhé psaní o filozofech), a největší odklon od ní.

„Již v roce 1933 vstoupil do nacistické strany a nikdy z ní nevystoupil. Nacistická strana, NSDAP, nebyla na rozdíl například od komunistů stranou masovou, ale výběrovou. Shromažďovala tehdejší německou elitu.“

Je zajímavé, že píšete, že do strany vstoupil „již v roce 1933“, tedy v době, kdy se nesčetně mnoho lidí poprvé ocitlo pod tlakem a byli nuceni do strany vstoupit, aby si zachovali obživu a postavení ve společnosti, nezávisle na jejich postoji k národnímu socialismu.

„Nacistická strana, NSDAP, nebyla na rozdíl například od komunistů stranou masovou, ale výběrovou. Shromažďovala tehdejší německou elitu.“

Není tedy poněkud zvláštní, že hlavní nacistický filozof tehdejší doby napsal osobní dopis Adolfu Hitlerovi, v němž mu sdělil, že Heidegger má ‚nežádoucí‘ mystický vliv na německou mládež, k jeho myšlenkám je třeba přistupovat s největší nedůvěrou a neměly by být považovány za součást ‚oficiální‘ nacistické ideologie a filozofie?

Možná víte, nebo naopak nevíte, že o Heideggerově vztahu k ‚národnímu socialismu‘ bylo napsáno velmi mnoho děl, v nichž řada autorů vysvětluje, že jeho členství v NSDAP představovalo jeden z nejrozvratnějších pokusů o hluboké dotazování, a to proti oficiální ‚linii strany‘, po skutečné podstatě toho, jak by ‚národní socialismus‘ mohl a měl být chápán a ztělesněn, aby nebyl zredukován na pouhou rasistickou politickou ideologii. Možná také víte, nebo naopak nevíte, že v NSDAP probíhaly prudké debaty ohledně toho, co výraz ‚národní socialismus‘ znamená či co by měl znamenat, v jejichž důsledku ze strany odešlo, bylo vyloučeno nebo zavražděno mnoho jejích členů! A přestože s radostí redukujete NSDAP na pouhou „zločineckou organizaci“, rád bych věděl, kde ve svých spisech se Ramana Maháriši nebo Vy sám zmiňujete o jakékoli soudobé zločinecké organizaci, například Federal Reserve Bank, Goldman Sachs, City of London, Bilderberg Group, Israeli Defence Force, USAF, Council on Foreign Relations, Mossad, NSA a CIA, abych vyjmenoval alespoň několik z nich. Poslední nese odpovědnost za smrt 1 000 000 miliónu lidí (v důsledku jednoho z mnoha převratů, které podporovala, podobně jako v Čile a jinde) jen v samotné Indonésii.

„Britské listy z 15. 1. 2014 uvádějí, že (Heidegger) byl antisemita, metafyzický rasista a věřil v německou národní revoluci, která zachrání svět.“

Obávám se, že fráze „Britské listy z 15. 1. 2014 uvádějí“ již sama o sobě prozrazuje mnohé. Táži se: zakládá se Váš názor na Martina Heideggera pouze na těchto či jiných povrchních ‚informacích‘ (z 15. 1. 2014!), nebo jste opravdu do hloubky prostudoval alespoň jedno jeho dílo nebo přinejmenším jeden jeho životopis, zakládající se na pečlivém a podrobném výzkumu? Jestliže jste tak neučinil, co Vás opravňuje k tak paušálnímu odsudku? Ve skutečnosti zníte jako onen nechvalně známý nacistický soudce, který předsedal demonstračním procesům a nedělal přitom nic jiného, než že křičel na obviněné, nadával jim, očerňoval je a utrhal jim na cti.      

„Jinými slovy (Heidegger) byl stejně jako většina Němců přesvědčen o jejich nadřazenosti nad jinými národy.“

To by vysvětlovalo (a ano, v tomto okamžiku se uchyluji k ironii), proč Heidegger tolik obdivoval jedinečnost a rozdíly mezi sanskrtem a ostatními východními či orientálními jazyky na jedné straně, a němčinou a helénskými jazyky na straně druhé. Choval tyto jazyky v takové úctě, že považoval za příliš arogantní jednoduše předpokládat, že jim v evropském kontextu vůbec můžeme porozumět, a s nimi i filozofiím, které se na nich zakládaly.

Postačí, když si přečteme Heideggerovu esej „Z jednoho rozhovoru mezi Japoncem a tázajícím se“ (první ve sbírce esejí nesoucí výmluvný název Na cestě k jazyku), abychom pochopili Heideggerovu obrovskou pokoru v jeho přístupu k východním a východoasijským jazykům, neboť tento rozhovor se zabývá tím, zda je vůbec možné adekvátně pochopit či přeložit do němčiny (nebo jakéhokoli jiného evropského jazyka) japonský výraz pro samotný ‚jazyk‘!!!

„P. Wilberg tvrdí: ‚Pociťování a cítění jsou nejzákladnějšími aktivitami toho, co nazýváme ryzím vědomím.‘ Nikoliv. Základní činností nebo projevem vědomí je samovolné, nepřetržité a neměnné uvědomování vlastní, sebe si vědomé existence. Ta se nemění na rozdíl od pociťování a cítění, které se mění a někdy je přítomné, jindy nikoliv.“  

Zde na Vašich vlastních slovech, která podtrhávám, názorně ukazuji, jak ignorujete a/nebo nechápete zásadní rozdíl, o němž píši v mnoha svých dílech, a to mezi slovesem ‚cítit‘ či ‚pociťovat‘ a ‚pocitech‘, podstatným jménem v množném čísle. Sám za sebe mohu říci, že v mém životě není ani jeden okamžik, kdy bych ‚necítil‘ a ‚nepociťoval‘. Pokud, jak uvádíte, existují „okamžiky“, kdy ve Vás není ‚cítění‘ či ‚pociťování‘ „přítomno“, pak mi Vás může být jenom líto.  

Také Vám doporučuji, abyste si 1. přečetl mou esej o cítění, doteku a povaze těla nazvanou Touch, Aesthetics and the Language of the Tantras, a 2. abyste nevynášel černo-bílé soudy nad jakýmkoli mým filozofickým výrokem či tezí (nebo výroky jiných lidí) a neoznačoval je tak pouze buď za ‚pravdivé‘, nebo naopak ‚nepravdivé‘, jako by v každé takové souvislosti neexistovala řada hlubších otázek. To by totiž znamenalo — v přímém rozporu s Heideggerovým myšlením, že pravdu samotnou lze zredukovat na pouhou ‚vlastnost‘ intelektuálních výroků či tvrzení o ní, což je jistě představa, kterou byste Vy sám považoval za „nepravdivou“!!!        

„P. Wilberg zaměňuje vědomí něčeho — uvědomovaných předmětů za samo vědomí. Popírá prvotnost ryzího vědomí před uvědomováním si něčeho. Odtud již je jen krok k materialismu, který samotnou a nezávislou existenci vědomí popírá.“

To je naprostý nesmysl. Marx sám nebyl v jakémkoli konvenčním smyslu tohoto slova ‚materialista‘. Možná byste si měl znovu přečíst jeho Teze o Feuerbachovi.  Každý, kdo si přečetl má díla, velmi dobře ví, že všechny mé práce o vědomí, v neposlední řadě i má stěžejní kniha The Awareness Principle, nepojednávají o ničem jiném než „prvotní povaze vědomí“ a rozlišují mezi vědomím samotným a vším, co si vědomí uvědomuje. Dosud jste neporozuměl mému zcela základnímu chápání nedvojnosti či advaity jako stavu neoddělitelné rozlišenosti, z jejíhož pohledu je vědomí naprosto neoddělitelné od všeho, co si uvědomuje, a zároveň naprosto rozlišené, stejně jako jsou dvě strany jedné mince či dva póly jednoho magnetu naprosto rozlišené a zároveň naprosto neoddělitelné. Zdá se však, že je Vám způsob myšlení, který zahrnuje ‚jak to, tak i ono‘, cizí a raději byste se i nadále držel svého myšlení typu ‚buď to, nebo ono‘.

A kdybych popíral „prvotnost vědomí“, proč bych pak vytvářel webové stránky, jako jsou www.thenewyoga.org a www.theawarenessprinciple.com, které jsou cele věnovány právě potvrzení jeho prvotnosti? A proč by hlavní mantrou mého učení bylo ‚Vědomí je vším‘? Toto učení dokonce odmítá i samotnou představu ‚objektů‘ vědomí. Když se dotknete a tedy cítíte a pociťujete například tělo své milované, znamená to, že z něj tento pocit činí ‚objekt‘ vědomí? Snažím se zde sdělit, a píši o tom i jinde, že již způsobem, jakým mluvíte či píšete o ‚objektech vědomí‘, na rozdíl od hlubokého, senzuálního a cítícího vědomí věcí a bytostí, používáte slova a fráze, které samy o sobě intelektuálně objektivizují jak věci, tak i lidi.    

Sám píšete, že „Bůh je láska a láska je Bůh“. Avšak to, že opakujete toto staré a prázdné klišé charakteristické pro hnutí hippies, neznamená, že se začínáte tázat po samotné podstatě ‚lásky‘ a po tom, co ‚láska‘ vlastně je. Jestliže je ‚Bůh‘ vědomí, nemá pak ‚láska‘, o které píšete, skutečně nic společného s hlubokou cítící povahou vědomí, o níž píši a kterou odmítáte? Není snad láska právě schopností vědomí hluboce cítit a chápat ostatní bytosti? Pokud tomu tak není, jaká je tedy povaha této ‚lásky‘ a tohoto ‚Boha‘, o nichž píšete?       

Jak můžeme ‚milovat‘ Boha či jakoukoli jinou věc nebo osobu bez schopnosti je chápat, poznávat a identifikovat se s nimi prostřednictvím cítění či pociťování — tedy prostřednictvím ‚cítícího či pociťujícího vědomí‘? Nebo snad máme na lidi nahlížet jako na pouhé objekty určitého ‚pocitu lásky‘ (podstatné jméno), který v sobě cítíme, místo abychom je vnímali prostřednictvím aktivity hlubokého cítění či pociťování (sloveso) a chápání a byli je s pomocí tohoto pociťujícího vědomí schopni plně přijmout a na základě cítění či pociťování se s nimi identifikovat?

Vnímám podstatu toho, co nazýváte nyní již prázdným a významu zbaveným výrazem ‚láska‘, jako cítící či pociťující vědomí, hluboce cítící či pociťující aktivitu vědomí. Tuto myšlenku však odmítáte.

Píšete o ‚lásce‘, hlavně pak o Boží lásce (což je poněkud zvláštní, pokud ‚Bůh sám je láska‘), musím ale přiznat, že by mě zajímalo, jestli je ve Vašem učení a životě vůbec místo pro cítění či pociťování, a to i pro prosté lidské cítění, pociťování a pocity. A co jsou pak naše těla — a těla všech věcí, nejsou snad těly cítícího vědomí a tedy i základním nástrojem a vyjádřením — Božím nástrojem a vyjádřením a součástí Božího těla?

Místo toho se zdá, že se Vaše nauka v první řadě zakládá na konceptech ‚dobra‘ a ‚zla‘. Není však prvotním zdrojem ‚zla‘ jednoduše nevědomost či a-gnóze — nevědomost, kterou je třeba s láskou pochopit, místo abychom s ní ‚bojovali‘ či ji ‚napadali‘? Přesvědčení, kterých se držíte, obzvláště pak Vaše víra v ‚síly zla vedoucí od Boha‘, samy sebe posilují a samy také spějí ke svému naplnění. Nepomáhají nám překonat zlo, ale v důsledku nedostatku láskyplného a cítícího pochopení mohou dovést i lidi s nejlepšími úmysly ke krutým činům, které pak samozřejmě opět posilují jejich víru ve ‚zlo‘. Víra v ‚síly zla‘ je základní chorobou a prokletím, jež sužovalo lidstvo po celé věky a stále je sužuje.

Celá situace je mnohem horší, je-li toto ‚zlo‘ identifikováno s jistou rasou nebo etnickou skupinou, ať již se jedná o Židy nebo o Němce. Z toho, co o mně píšete, zaznívá jasný podtón fóbie z Němců, nebo, což by bylo ještě horší, hluboce zakořeněná nenávist k Němcům jenom proto, že jsou Němci. Na to jsem si však dávno zvykl, neboť jsem byl již v dětství vystaven útokům jen proto, že jsem měl německé jméno a moji rodiče byli Němci, a to navzdory tomu, že moje matka byla židovská uprchlice z nacistického Německa a můj otec byl Němec nežidovského původu, který byl do roku 1935 aktivním členem německého odbojového hnutí, strávil rok ve vězení a pak byl nucen nelegálně překročit hranice a uprchnout do Československa, aby se vyhnul dalšímu uvěznění či ještě horšímu osudu. Tak se před svou cestou do Anglie ocitl v Praze, kde podle mě strávil nejlepší léta svého života, díky nimž si zamiloval jak Čechy, tak i českou hudbu. Otec byl muzikant a kapelník, jakož i člen snad jediné kapely v Německu, která se odmítla připojit k nacistickému svazu hudebníků a také odmítla povstat a uvítat samotného Goebbelse pozdravem ‚Heil Hitler‘, když se dostavil na událost, na které hrála...

Uvítal bych, kdybyste demonstroval alespoň nějaké vědomosti a cítící pochopení ve vztahu k osobní minulosti a životům lidí, které ztotožňujete se ‚silami zla‘, mezi něž, jak se zdá, patřím i já. Jelikož jsem vyrůstal v izolované rodině a komunitě židovských i nežidovských německých uprchlíků, kteří ‚přežili‘ nacistické Německo, již v útlém věku jsem se rozhodl, že nebudu mít klid, dokud nepochopím povahu a podstatu samotného národního socialismu v co nejširších politických a ekonomických souvislostech, jakož i na co nejhlubší filozofické úrovni bez zjednodušujících, rasistických a v zásadě destruktivních představ o inherentně ‚zlých silách‘ nebo ‚zlých Němcích‘. Od té doby jsem dospěl k pochopení, že Německo nebylo ve skutečnosti zodpovědné ani za první, ani za druhou světovou válku (viz The Forced War od Davida L. Hoggana a Conjuring Hitler: How Britain and America Made The Third Reich od Guida Giacoma Preparata). Také jsem dospěl k souhlasu s Heideggerem, že ‚vítězství‘ nad Německem v obou světových válkách nevedlo k ‚žádnému řešení‘ otázek, s nimiž byl svět konfrontován před oběma válkami a jimž čelí i dnes. Na tyto otázky se nenaskýtají žádné jiné odpovědi než věčné, neméně kruté války, i ty však budou samozřejmě oprávněné a vzniknou díky představám o ‚silách zla‘, s nimiž je nutné ‚bojovat‘.

„Stejně tak jeho (Petera Wilberga) charakteristika jako autora s ‚etnickým německým a židovsko-německým pozadím‘. Většina Němců a jejich příznivců je více či méně pod vlivem přesvědčení o vlastní, německé výjimečnosti a proto i nadřazenosti nad druhými.“

Jedná se o paušální a otřesně rasistické tvrzení, z nějž nepřímo vyplývá, že Vy a všechny ostatní národy a etnické skupiny jsou inherentně nadřazené „většině Němců“, není-liž pravda? Rozpoznejte ‚mrvu ve vlastním oku‘, pane Vacku! A jestliže podle Vašeho názoru neexistuje ‚nespravedlivé utrpení‘, proč si stěžujete na utrpení, které Němci způsobili Čechům a dalším národům a etnickým skupinám?

Neodporujete si snad, stejně jako když píšete o Osvětimi a ani slovem se nezmíníte o pronásledování Němců v poválečném Československu, jakož i o jedenácti miliónech Němců, z nichž většina zemřela v amerických koncentračních táborech a ti zbývající byli zavražděni ze msty nebo zahynuli v důsledku znásilnění či vyhladovění, a to po konci druhé světové války? 

Je mi líto, pane Vacku, ale nemohu přijmout tak jednostranné, úzkoprsé, protichůdné a rasistické ‚duchovní‘ názory, z nichž ještě k tomu čiší nevídaná pýcha.

„Přímo neuvěřitelné je obviňování Ramany Mahárišiho z neznalosti učení K. Mare a Nietzscheho a že se Maháriši neosvobodil z myšlenkové nevědomosti prostředí, ve kterém žil. Všimněme si, že všichni tři filosofové, které (Peter Wilberg) vyzdvihuje, jsou Němci. Takže, duchoborci, vzhůru do studia Marxova učení! Není však lépe si uvědomit, že Marx byl spoluzakladatelem komunismu a tím i všech hrůz s ním spojených, včetně komunistických koncentráků, jako byly gulagy, ale i náš Jáchymov?

Neplatí snad, že strom se pozná podle ovoce?“

Tento argument proti Marxovi je asi stejně inteligentní jako tvrdit, že všechny zločiny a masové vraždy spáchané křesťanskými křižáky byly ‚ovocem‘ Ježíše, podle kterého bychom ho měli ‚poznat‘, a že je za všechny ty hrůzy zodpovědný! Argumenty na této úrovni jsou jistě hluboko pod úrovní Vaší inteligence, pane Vacku.

Pokud máte „... pochybnosti, jak rozsáhlé zkušenosti s duchovní praxí P. W. vůbec má“, jedná se o důležitou otázku. Možná by se Vám podařilo tyto pochybnosti rozptýlit, kdybyste se se mnou osobně setkal nebo si alespoň přečetl mé knihy — pro začátek bych navrhoval mé paměti Memoir of Metaphysical Experiences, které vyšly pod názvem a můžete si je koupit nebo přečíst online na mé webové stránce.       

„Pravost každé nauky vždy prověřuje její praxe.“

Předtím, než nade mnou vyslovíte svůj velkolepý a nadřazeností čpící „Konečný Rozsudek“, byste si mohl nejprve promluvit s mými studenty a/nebo čtenáři a vyslechnout si jejich zkušenosti s  ‚prověřováním‘ praxe a přínosu mé nauky, a to včetně těch, kteří kdysi byli i Vašimi studenty.

„Nabádá nás, abychom neuctívali východní mistry.“ 

V tomto bodě musím v zájmu čtenářů tohoto dopisu uvést věci na pravou míru. Samotný nadpis mého článku hovořil o moderních „neo-východních kultech meditace“ a těch, kteří o sobě tvrdí, že mluví jménem dávných východních mudrců a jejich nauk. Nehovořil jsem o samotných dávných východních mudrcích a jejich naukách.

V jistém, velmi důležitém ohledu je však Vaše tvrzení, pane Vacku, naprosto správné. Rozhodně totiž nabádám lidi, aby „neuctívali“ žádné lidské bytosti, a to dokonce ani „mudrce“ či „duchovní mistry“, ať již pravé či falešné, staré nebo nové. Činím tak proto, že jakýkoli ‚mistr‘ (či dokonce ‚bůh‘), který má vrozenou potřebu být „uctíván“ svými věřícími, následovníky či oddanými, není dle mého názoru skutečným či pravým ‚bohem‘ nebo ‚mistrem‘. Je to tak jednoduché.

Pane Vacku, skutečně nejsem nějaký zlý démon. Jsem jen velmi osobitý myslitel a učitel a zasvětil jsem svůj život trvalému kladení si nových a důležitých otázek, aniž bych však jakýmkoli způsobem předpokládal, že jak odpovědi, tak dokonce i ty nejzákladnější otázky byly již dávno známy a zodpovězeny nějakým ‚mistrem‘, a je tedy pouze třeba je ‚předat‘ prostřednictvím té či oné ‚linie‘ nebo ‚tradice‘, ať již východní nebo evropské, indické nebo německé.

V jakém nudném a mrtvém duchovním světě bychom za takových okolností žili! Pak by totiž neexistovaly žádné nové odpovědi a žádné nové otázky, ke kterým bychom mohli ve své zkušenosti dospět, a žádný další vývoj nových druhů ‚duchovních‘ zkušeností či praxí, s jejichž pomocí bychom mohli tyto nové otázky a odpovědi prozkoumávat nebo je alespoň objevit.*   

Stejně jako Vy, i já věřím na ‚správné‘ a ‚nesprávné‘. Na rozdíl od Vás nevěřím na boj mezi dobrem a ‚zlem‘ či ‚nebožskými silami‘. Ve skutečnosti považuji toto přesvědčení za ‚nesprávné‘, nikoli však ‚zlé‘ v tom slova smyslu, jak ‚zlo‘ chápete Vy. Proto i nadále naprosto respektuji Váš v podstatě dobrý záměr, který dal vzniknout celému Vašemu dílu a nauce, a to i přesto, že některé jejich prvky vnímám jako ‚nesprávné‘ či dokonce škodlivé.

 V tomto dopise žádám jen o to, abyste k mému dílu a nauce zaujal podobný postoj, založený na základní úctě, ať již s nimi sebevíce nesouhlasíte nebo se Vám nezamlouvají.    

V upřímné úctě Váš

Peter Wilberg 

*    1. Zvažme například otázku ‚ega‘, která se v mnoha východních naukách a praktikách účinně pojí s jakýmsi ‚prvotním hříchem‘. V mé a Sethově nauce je ‚vědomí ega‘ v podstatě chápáno jednoduše jako ‚bodově omezené vědomí‘, na rozdíl od většího, prostorovějšího a transpersonálního pole vědomí, které je samotnou esencí božství a ‚ryzího vědomí‘. Náš svět zajisté vypovídá mnohé o tom, jak je nebezpečné ztotožňovat vědomí jako takové pouze s ‚vědomím ega‘ neboli ‚bodově omezeným vědomím‘ do té míry, že dojde k naprostému zastření a ztrátě uvědomování neomezeného pole vědomí. V takovém případě se však z praktického hlediska není vhodné tázat, jak takzvané ‚vědomí ega‘ a jeho aktivity ‚rozpustit‘ nebo ‚překročit‘, neboť bychom se bez něj nemohli soustředit na každodenní činnosti a podílet se na nich, ale raději jak docílit toho, aby ‚vědomí ega‘ a jeho aktivity zůstaly ve spojení a dostávalo se jim intuitivního vedení z jejich zdroje — a tím je právě pole vědomí neboli samo ryzí vědomí. Odpověď spočívá v docílení toho, aby ‚vědomí ega‘ ani nenahradilo, neomezilo, nezaplnilo či neodvádělo pozornost od tohoto božského zdroje, pole vědomí, ani z něj neučinilo pouhý ‚objekt‘ dotazování v podobě takzvaného ‚Já‘. Toho lze dosáhnout pouze prostřednictvím prvotní identifikace s polem ryzího vědomí, zároveň si však je třeba uvědomit, že samo ryzí vědomí umožňuje trvalé a nepřerušené ‚pozorování‘ ega a jeho každodenních aktivit, a tímto způsobem zabránit ztotožňování se s nimi. Bez tohoto rozpoznání budou mít lidé pocit, že svádí nekonečný boj mezi bodově omezeným vědomím a polem vědomí, mezi Já a egem, a studenti meditace budou neustále nabádáni, aby se svým ‚hříšným‘ egem bojovali. Toto je mou mantrou: ryzí vědomí ega není samo o sobě egem, stejně jako ryzí vědomí myšlenky, pociťování nebo pocitu není samo o sobě myšlenkou, pociťováním nebo pocitem, ale bezmezně plodným, tvořivým a obohacujícím zdrojem nových myšlenek, pociťování a pocitů. 2. Co se ‚myšlení‘ týče, považuji se za myslitele právě proto, že v jistém, velmi důležitém ohledu nemyslím. Tím chci říci, že to, co nazýváme ‚myšlením‘, nezakouším jako něco, co ‚dělám‘ — jako duševní nebo intelektuální aktivitu. Místo toho se ve mně myšlenky jednoduše a samovolně ‚objevují‘ nebo ‚povstávají‘. Povstávají ze světlem naplněného prostoru ryzího vědomí a hřejivé, temné a plodné hlubiny tělesného cítícího vědomí. Oba tyto prostory jsou na rozdíl od jakékoli ‚aktivity‘ typu ‚myšlení‘ nejbohatším zdrojem myšlenek. 

Přikládám několik recenzí mých knih od čtenářů, s nimiž jsem se nikdy nesetkal a nejsou mými studenty:

Tantric Wisdom for Today’s World

Peter Wilberg je skutečný guru v duchu nedvojného kašmírského šivaismu. Kniha Tantric Wisdom for Today’s World představuje jen malou část jeho tvorby a je působivou sbírkou žitého poznání, svěžích historických vhledů, praktik jógy vědomí a súter inspirovaných vzácnou a dávnou linií. Autor dává těmto naukám nový život a z knihy je jasně cítit jeho přímé poznání. Čtenáři i praktici nedvojné filozofie zde naleznou nesčetně příležitostí k transformaci své zkušenosti a vnímání. Autor zasvětil svůj život psaní knih a učení o ‚Principu vědomí‘. Vřele doporučuji i jeho knihu s názvem The Awareness Principle, neboť obsahuje praktické rady, jak vědomí ‚aplikovat‘ v každodenních situacích, například při nemoci a v dalších terapeutických či léčebných souvislostech. Mnoho klenotů v podobě jeho autentické a hluboké nauky a díla naleznete na webové stránce

Tantric Wisdom for Today’s World / The Awareness Principle

S dílem Petera Wilberga jsem velmi dobře obeznámen. Dle mého názoru je jedním z nejtalentovanějších autorů naší doby, a to z několika důvodů. Jedním z nich je skutečnost, že se jeho názory a díla zakládají na vědecké filozofii kašmírského šivaismu, obzvláště pak jedné jeho školy zvané trika šivaismus. Jedná se o nábožensky znějící pojmy pro nejdokonalejší filozoficko-vědecký systém v dějinách lidstva. Z různých důvodů je kašmírský šivaismus málo znám dokonce i v samotné Indii. Jeho hlavními tvůrci a představiteli byli v desátém a jedenáctém století Abhinavagupta a Kšemaraja, nepochybně dva z největších filozofů a učitelů v dějinách lidstva. Kvůli svému z větší části esoterickému obsahu a skutečnosti, že je většina hlubších nauk kašmírského šivaismu dostupná pouze v sanskrtu, zůstává jeho značný přínos pro svět z převážné většiny nevyužit.

Nyní vstupuje na scénu Peter Wilberg.

Přínos Petera Wilberga jako autora filozoficko-vědecké literatury nespočívá pouze v jeho novém a srozumitelném podání učení kašmírského šivaismu, ačkoli je formuluje dobře a výstižně, ale také v jeho zjevném pochopení, že kašmírský šivaismus tvoří systém — vzorec či strukturu — jinými slovy vědu, s jejíž pomocí může naprosto každý zakusit hlubiny vědomí na všech jeho úrovních.

Skutečná síla Peterovy moudrosti však pramení z jeho přímé zkušenosti těchto hlubších aspektů vědomí. Poskytuje tedy čtenářům své vhledy založené na vlastní zkušenosti, nikoli pouze na dohadech, domněnkách a rozumových závěrech. Osobně Petera neznám, jelikož však mám podobnou trvalou zkušenost, vím, že se jeho díla zakládají na přímé zkušenosti, jež se zrcadlí v jeho pracích a myšlení. Peter Wilberg získal maximální prospěch z dlouhodobé praxe metod kašmírského šivaismu a s pomocí jeho nástrojů vrhá světlo na některé klíčové oblasti vědy, života, náboženství a sociálních, politických a ekonomických myšlenkových proudů způsobem, který může podnítit dramatický pokrok ve všech těchto oblastech, pokud v nich ovšem tyto nástroje budou použity.   

The Awareness Principle

Rád bych Vám vyjádřil svůj vděk za neocenitelnou úlohu, kterou Vaše práce o Principu vědomí sehrály na mé cestě sebe-dotazování. Vaši webovou stránku věnovanou Nové józe vědomí (The New Yoga of Awareness) jsem objevil asi před dvěma lety a stále jsem se vracel k základům Principu vědomí, které mi velmi pomohly v mé snaze rozpoznat a ukotvit se ve vědomí, své skutečné podstatě. Velký užitek mi přinesly hlavně Vaše základní mantry:

·         Vědomí myšlenky není samotou myšlenkou.

·         Vědomí pocitu nebo emoce atd. není samotným pocitem nebo emocí atd. …

Také mi pomohla instrukce, že místo abychom používali zájmeno ‚já‘ a říkali ‚já‘ myslím, cítím nebo zakouším to či ono, máme si jednoduše říci: ‚Je zde vědomí myšlení, cítění či zakoušení toho či onoho.‘

To jsou vše velmi praktické způsoby, jak rozlišovat mezi vědomím a jeho obsahy, a také velmi účinné pomůcky, jak rozpouštět možná ztotožnění.

Heidegger, Phenomenology and Indian Thought

Tuto knihu vřele doporučuji, jedná se o naprosto průkopnické dílo. Vyznačuje se smělostí, odvahou a originálním, svěžím úhlem pohledu. Není pochyb, že čtenáře podnítí k uvažování mimo rámec zažitých myšlenek existenciální filozofie. Je to útlá knížka, má 116 stran a je rozdělena na předmluvu a čtyři části. Musel jsem se zastavit a zamyslet nad každou stránkou.

Knihu je třeba číst pomalu. Zjistil jsem, že je plná klenotů, které jsou o to vzácnější, že rezonují s meditativním myšlením a meditativním prostorem. Při jejím čtení je třeba upustit od předpojatých představ o existenciální fenomenologii a naslouchat Wilbergovi s otevřenou myslí.

The Illness is the Cure

Jedním z nejpodnětnějších aspektů Vašeho díla je pro mě skutečnost, že z dávných či moderních zdrojů nebo vlastní vnitřní moudrosti vezmete nějakou základní pravdu a jasně a srozumitelně vysvětlíte, jak ji aplikovat prakticky v každé oblasti lidského života, v přímé vnitřní zkušenosti, ve vztazích, sociální a politické dynamice atd. Ve své nejnovější knize se nyní věnujete i  všeobecnému zdraví. Ještě důležitější je to, že Vaše aplikace nadčasové moudrosti v různých oblastech lidského života vrhá nové světlo na tyto oblasti a přináší důležité nové informace a úhly pohledu. Tento přístup v mnoha případech odstraňuje nepochopení a neporozumění a/nebo vyplňuje mezery ve vědomostech, které v těchto oblastech v důsledku kusého přístupu takzvané konvenční moudrosti v současnosti stále přetrvávají. 

Zde přikládám odezvy čtenářů, s nimiž jsem se nikdy nesetkal:

Troufl jste si vytvořit syntézu, kterou si ostatní neumí ani představit.

B.J.v-D

V poslední době jsem začal číst Vaše práce a s velkým nadšením čerpám poučení z nádherné celistvosti Vašeho génia, nezměrné duchovní hloubky a vzdělanosti. Setkání s takovou duchaplností a prospěšností mě vede k tomu, abych Vás oslovil, velmi Vám poděkoval a alespoň na dálku Vám potřásl rukou. Bezpochyby jste velkým darem pro lidstvo, svatý bratře, ukrytý všem přímo před očima!

R. K.  

Chtěl jsem Vám sdělit, jakou radost a vzrušení pocítí student jako já, když objeví Vaše dílo. Je zřejmé, že jste toho napsal více, než je možné za jeden lidský život stihnout, a když si uvědomíte, jak málo z nás alespoň začne oceňovat Vašeho nepochybného génia, možná Vás napadne, že ‚házíte perly sviním‘.

D. Q.

Nemohu ani vyjádřit, co pro mě znamená to, že jsem objevil Vás a Vaše dílo. Četba Vašich knih The Awareness Principle, The Science Delusion a Heidegger, Phenomenology and Indian Thought pro mě znamenala mnohem více než pouhou ‚čtenářskou‘ cestu. Byl to transformační zážitek... hotové požehnání!

Nyní čtu knihu The New Spanda Karikas. Je plná neuvěřitelných vhledů. Vaše věty letí s větrem o závod, pokrývají celé kraje a království a má mysl se s nimi snaží udržet krok jako klaun na jednokolce. 

DĚKUJI VÁM za... všechno... co jste, jak by nejspíše řekl William Blake, hrdinně vytvořil v rajském ohni. Vaše dílo patří do budoucích archivů více osvícené planety. Modlím se, abychom tam jednoho dne dospěli.

C. Y.

Čtu Vaše díla a nechávám je ke mně promlouvat prostřednictvím mého života, myšlení, vztahů a ztělesňování. Vracím se  tomu, co jsem již přečetl, a znovu čtu celé texty, pak pasáže, pak věty a nakonec jen jednotlivá slova. I když jim třeba nerozumím, znovu a znovu se k nim vracím. Tam, kde chybělo pochopení, bylo přítomno volání Slova. Jsem nyní toho názoru, že jediný způsob, jak pochopit Vaše poselství a Vás samotného, alespoň ve Vaší roli autora a myslitele, spočívá ve srovnávání Vašich knih a témat, kterým se věnujete, abychom mohli poznat jejich základní systém hodnot a mnoho dosud netušených, avšak očekávaných způsobů bytí, k nimž nám otevírají cestu.

O. M.

Poznámka na závěr:

Tyto recenze připojuji ke svému dopisu jednoduše proto, abych Vám ukázal, že někteří lidé mi prokazují tu čest, že vynaloží potřebné úsilí a přečtou si mé knihy předtím, než (jak jste učinil Vy) označí celé mé dílo za pouhou ‚akademickou filozofii‘ nebo za projevy zlého Němce, který naprosto odmítá východní filozofii a obzvláště pak indické myšlenkové proudy!

Zřejmě nevíte, že mnoho německých myslitelů již od počátku devatenáctého století nejen obdivovalo indické myšlenkové proudy a čerpalo z nich, ale že se celé Německo po dlouhou dobu ztotožňovalo s Indií, považovalo se za ‚Indii v Evropě‘ a cítilo se utlačováno cizími mocnostmi podobnými těm, jež v průběhu třicetileté války vyhladily třetinu německého obyvatelstva.

Němečtí myslitelé také samozřejmě byli průkopníky na poli indologie, sanskrtských studií a lingvistiky obecně.

Německo nehledalo ‚jedinečnost‘ v nějakém pocitu nadřazenosti nad ostatními národy. Bylo jedinečné díky svému kulturnímu, uměleckému, hudebnímu a filozofickému bohatství, které ostatní národy již dlouho uznávaly a oceňovaly, a to ještě předtím, než se Německo stalo ‚národním státem‘.       

---