O Mystifikaci ‘Já’ v Neo – Východních Kultech Meditace
Duchovní Manifest pro Náš Věk
Peter
Wilberg
Překlad Jiří Krutina
Mystifikace je hlavním nástrojem těch, kteří
chtějí být vůdci; demystifikace je naopak nástrojem člověka, který se chce stát
svým vlastním mistrem… Snad jednou z největších tragédií lidské zkušenosti je
to, že zatímco demystifikátor ovlivňuje jednotlivce, mystifikátor manipuluje
celými zástupy lidí. Thomas Szasz (1973), The Second Sin
Základní otázky
Na celém světě existují kulty osobností ‘duchovních učitelů’,
kteří okolo sebe vytvářejí kvazi náboženské ‚meditační‘ skupiny a komunity. Mnohé se zakládají na východních myšlenkových proudech
a ‘duchovních tradicích‘ a používají cizokrajnou
terminologii v sanskrtu nebo jazyce pálí, aby své nauce dodali exotické tajemno
a auru nezpochybnitelné duchovní autority. Všechny tyto kulty se však bez
výjimky vyznačují téměř naprostou absencí nepřetržitého a hlubokého
filozofického a meditativního dotazování. V některých meditačních skupinách není
jejich účastníkům pouze zakázáno klást otázky, ale dokonce i diskutovat o
konceptech a praktikách, které je jejich vůdci učí, a to buď z principu, nebo
po dobu trvání daného ‚kurzu‘ či ‚semináře‘.
Kromě toho — a to je neméně důležité — se často vůbec nemluví o zcela zásadní záležitosti, a sice samotných
OTÁZKÁCH, na které mají tyto ‘duchovní‘ nauky
a praktiky poskytovat ODPOVĚDI. Místo toho buď učitelé i jejich stoupenci
přijímají danou nauku bez nejmenších pochyb a otázek, nebo jsou případné dotazy
redukovány na různé formule, například otázku ‚Kdo jsem?‘, nebo sliby, že se skutečně jedná o pravou ‚stezku‘ k... (?)
Také se například předpokládá, že všichni členové
takových meditačních kultů a účastníci podobných seminářů již ‚znají‘, BEZ SEBEMENŠÍHO DOTAZU
či zmínky, jejich význam, smysl, účel a životní hodnotu. Stejně tak se často
předpokládá, že všichni již oceňují a ‚chápou‘
pozitivní hodnotu pojmů jako ‘sebe dotazování‘, ‘vědomí sebe sama‘,
‘seberealizace‘, ‘osobní vývoj‘ atd.
V konečném výsledku si nikdo nepoloží ani tu NEJZJEVNĚJŠÍ
otázku, a to k čemu jsou všechny tyto východní meditační praktiky a ‚duchovní‘
jazyky a nauky, které se s nimi pojí, dobré a jaký přínos mají pro jednotlivce
či pro svět, nebo jaké OTÁZKY by měly člověka motivovat k tomu, aby se byť jen
pustil do ‘hledání‘ ‘ODPOVĚDÍ‘, jež tyto kulty a jimi předkládané nauky
přinášejí! Proto budu v této eseji definovat jednu významnou dimenzi
‚mystifikace‘ JAKO tuto tichou dohodu spočívající v nabízení hledajícím
ODPOVĚDI v podobě ‘duchovních‘ nauk a meditačních praktik, přičemž se nikdo
neobtěžuje prozkoumat nebo alespoň jasně zmínit:
1.
stěžejní - základní otázky, které tyto ‘odpovědi‘ mají
OBJASŇOVAT,
2.
SMYSL a ÚČEL těchto odpovědí: jejich přínos a hodnotu pro
život jednotlivce a světa.
S tímto opomenutím tázat se, do hloubky prozkoumávat nebo
i jen jasně zmínit OTÁZKY, na něž různé duchovní nauky nabízejí svůj vlastní
druh ‘odpovědí‘, se pojí stejně časté opomenutí zkoumat samotný JAZYK, kterým jsou ‘odpovědi‘ ať již v podobě nauky
nebo instrukcí k meditačním praktikám sdělovány. (mé zdůraznění, JK). Tento
nedostatek vědomí a opomenutí zkoumat společný jazyk neboli ‘skupinovou řeč‘
sdílenou v meditačních kultech často vede k další formě MYSTIFIKACE, a to
používání jazyka, jenž zcela jasně obsahuje mnohem více OTÁZEK, než jich
‚zodpovídá‘ – tedy něco naprosto zřejmé komukoli s alespoň základním vzděláním
v jasném filozofickém myšlení a dějinách filozofie.
Výsledkem zmíněných opomenutí často bývá rádoby
‘filozofická‘ duchovní nauka podaná v jazyce, který nedává z filozofického
hlediska zhola žádný SMYSL - a jež je ve skutečnosti plna nevyslovených či
nezodpovězených otázek, nebo dokonce logických protikladů. Podobné nauky,
obzvláště ty, které se zakládají na neo-východních myšlenkových proudech, nelze
označit za nic jiného než ‚pseudofilozofie‘.
Kromě toho z nich často doslova čiší naprosto
neuvěřitelná a zarážející neznalost dějin východní i západní filozofie,
obzvláště pak západní filozofie dvacátého století. Tato neznalost bývá
maskována aurou mysticismu, obklopující pojmy přejaté výhradně z východních
jazyků, které jsou často doprovázeny ‘překladem‘ do evropských jazyků, jako by
tím snad slova či fráze v evropských jazycích získávaly jakousi vyšší
‘mystickou‘ autoritu. Jedná se jen o další formu ‘mystifikace‘. Jak jistě
všichni, kteří studovali mé spisy o ‚meditaci‘ a indickém myšlení, dobře vědí,
sám jsem vždy usiloval o pravý opak.
Je pravda, že ve svých knihách, spisech a na webových
stránkách ‘Nové jógy vědomí‘ a ‘Principu vědomí‘ TAKÉ popisuji řadu meditačních
praktik v podobě jistých technik či návodů, ‘JAK NA TO‘. Když si však mé práce
přečtete pečlivě, zjistíte, že všem těmto popisům vždy předchází zcela zásadní
otázky (CO?). Proto také řada mých esejí nese názvy, které se táží, “Co je
‘Jóga‘?“, “Co je ‘Tantra‘?“, “Co je ‘Prána‘?“, “Co je Advaita?“, “Co je
‘Meditace‘?“, “Co je ‘Tělo‘?“, “Co je ‘Duše‘ a ‘Duch‘?“, “Co je ‘Vědomí‘?“ atd.
Činím tak nikoli proto, že bych měl nedostatek takzvaných mystických
zkušeností, ale proto, že hlavním cílem mého učení je mimo jiné i
DEMYSTIFIKOVAT jazyky východních a neo-východních učitelů a jejich nauk. Můj
postup spočívá v kritickém ZKOUMÁNÍ jejich základních pojmů, terminologie a
frazeologie. Nejedná se o pouhé ‚akademické‘ nebo ‚intelektuální‘ cvičení, mým
cílem je dosáhnout:
1.
zcela nového chápání PODSTATY těchto pojmů a
terminologie,
2.
zcela nové ZKUŠENOSTI této podstaty a
3.
jasného pochopení ŽIVOTNÍHO VÝZNAMU A RELEVANCE takových
zkušeností pro jednotlivce, svět a mezilidské vztahy.
Ve svých pracích jsem například dlouho zkoumal, co je
myšleno prostým pojmem ‘tělo‘. Je ‘tělo‘ jednoduše něco, co si ‘uvědomujeme‘ a
cítíme, nebo jsou všechna “těla“ v podstatě těla KOHO ČEHO vědomí — cítícího
vědomí? Jaký pak má smysl hovořit o tělech (nebo dokonce specifických tělních
orgánech jako ‚srdce‘) jako BUĎ ‚fyzických‘, NEBO ‚duchovních‘, ‚astrálních‘ či
‚éterických‘, a jaký to pro nás představuje přínos? Co když je tradiční
klasifikace těl na ‘fyzická‘ a ‘duchovní‘, ‘hrubohmotná‘ a ‘jemnohmotná‘,
‘astrální‘, ‘éterická‘ či ‘příčinná‘ jen další formou MYSTIFIKACE, jejímž
účelem je zatemnit PODSTATU tělesnosti takovým způsobem, abychom ji nemohli
zakoušet a abychom nemohli zakoušet ani skutečnost, že “tělo JE vědomí“ (mé zdůraznění JK) (Castaneda)?
Proto mi připadá opravdu smutné, že se tolik amerických a
etnicky evropských učitelů snaží ‘přikrášlit‘ hávem a ‘autoritou‘ esoterických
či východních ‘filozofických‘ pojmů, terminologií a jazyků. Obzvláště smutné je
to z toho důvodu, že mnoho málo známých, ale nejlepších VÝCHODNÍCH filozofů se
již déle než sto let obrací na Západ, kde v EVROPSKÉM myšlenkovém proudu
dvacátého století (a především v díle Martina Heideggera) nacházejí dosud
netušené KLÍČE k chápání svých VLASTNÍCH asijských a východoasijských
filozofických tradic a jazyků. Celá situace je ještě smutnější, když se setkáme
s učiteli, vycházejícími z neo-východních proudů, kteří používají výrazy jako
‘vědomí‘, ‘duch‘, ‘duše‘, ‘mysl‘, ‘ego‘, ‘meditace‘, ‘subjekt‘, ‘objekt‘ atd.,
a vůbec si však neuvědomují, že VŠECHNA tato slova jsou EVROPSKÉHO původu, mají
svou specifickou historii v EVROPSKÝCH myšlenkových proudech a význam, který
nelze od této historie a s ní se pojících jazyků libovolně ODDĚLIT. Z takové nevědomosti může vzniknout
pouze zmatek, protiklady a mystifikace. (mé zdůraznění JK) Jako příklad
poslouží veškeré rozpravy o rozpouštění takzvaného ‚ega‘ a dosažení autentické
zkušenosti takzvaného pravého Já neboli ‘vědomí JÁ JSEM‘. Nikdy však není jasně
řečeno, že výraz ‘ego‘ nepochází z východních jazyků, nýbrž z LATINY, a
jednoduše znamená ‘já‘.
Vraťme se ale ke zcela základním otázkám, které si nikdo
neklade, nebo dokonce nikoho ani nenapadnou. Teprve po dvou tisících letech
vývoje EVROPSKÝCH filozofických proudů formuloval Martin Heidegger, významný
myslitel dvacátého století, v tomto kritickém období evropských dějin dvě
NAPROSTO zásadní otázky a pustil se do jejich zkoumání.
1.
Proč VŮBEC NĚCO existuje (včetně ‘vědomí‘), a ne NIC?
2.
Co to v podstatě znamená, že VŮBEC NĚCO ‘je‘ nebo
‘existuje‘ (včetně jakéhokoli ‘Já‘, které o sobě může říci ‘JÁ JSEM‘)?
Z tohoto důvodu otázky jako ‘Kdo jsem Já?‘ nebo pojmy
jako ‘JÁ JSEM‘ nebo ‘VĚDOMÍ JÁ JSEM‘ již nemohou ani ZAČÍT přinášet ‘odpovědi‘
na ty nejzákladnější dotazy. Místo toho se těmto otázkám zdaleka VYHÝBAJÍ —
otázkám, které se táží po nejzákladnější povaze ‘bytí‘, ‘jsoucnosti‘ či
‘existenci já‘ jako takové.
Heidegger nám neposkytuje konečné a autoritativní
‘odpovědi‘. Místo toho otevírá Pandořinu skříňku, z níž se hrnou další OTÁZKY.
Tyto otázky, pokud jsou skutečně chápány JAKO otázky, nám otevírají stále
hlubší ZKUŠENOST TOHO, po čem se táží. Je tomu tak proto, že jakákoli
filozofická ‘odpověď‘ či meditační
návod, ‘JAK NA TO‘, mají jen takovou hloubku jako naše meditativní TÁZÁNÍ SE na
‘CO‘, které nás pak vede k živoucí ZKUŠENOSTI toho, na co se tážeme. (mé
zdůraznění JK.)
To platí i pro to, co nazýváme ‘ryzím vědomím‘, ‘já‘ a
‘sebedotazováním‘, neboť chápeme-li naše ‘pravé‘ já jako totožné s ‘vědomím‘ či
‘ryzím vědomím‘ (vědomím ‘jako takovým‘ nebo ‘samotným‘ vědomím), pak toto
vědomí nemůže Z PRINCIPU být naším ‘majetkem‘ či něčím, co patří danému já.
Také nemůže být OBJEKTEM jakéhokoli vědomého ‘pozorování‘ nebo ‘dotazování‘ — a
to ani (či spíše OBZVLÁŠTĚ) pokud se jedná o takzvané ‘sebedotazování‘.
Z tohoto důvodu ‘sebedotazování‘ nebo ‚sebepozorování‘ —
ať již je jakkoli ‘vědomé‘ — okamžitě implikuje DUALITU mezi pozorujícím či
tázajícím se ‘já‘ nebo ‘vědomím‘ a pozorovaným ‘já‘ nebo ‘vědomím‘, a tak
eliminuje totožnost či jednotu já se samotným vědomím, ačkoli právě tato
jednota má být kýženým cílem praxe ‘sebedotazování‘.
Kvazivýchodní filozofické směry, které učí praxi
‘sebedotazování‘, se dopouštějí zcela zásadní chyby, neboť reprodukují
falešnou, ale po staletí přetrvávající ZÁPADNÍ představu, že vědomí je MAJETKEM
ČI AKTIVITOU pozorujícího ‘ega‘ či ‘já‘ neboli takzvaného ‘subjektu‘ vědomí,
který kolem sebe vidí a vnímá svět skládající se z ‘objektů‘. Tento zastaralý
DUALISMUS mezi subjektem a objektem se pojí s identifikací údajně vědomě ‘pozorujícího‘
či ‘tázajícího se‘ SUBJEKTU vědomí (‘já‘ neboli ‘ega‘) se samotným ‘bytím‘
jednotlivce.
To, co nazývám ‘Principem Vědomí‘, však naprosto ODMÍTÁ
existenci ‘subjektů‘ a ‘objektů‘ vědomí, neboť vnímá skutečnou povahu vědomí
(‘ryzího vědomí‘) jako subjektivitu či vědomí BEZ jakéhokoli ‘subjektu‘ či
‘bytí‘, které by mohlo vědomí vlastnit. Z hlediska ‘Principu Vědomí‘ jsou také
všechny takzvané ‘objekty‘ chápány jako vyjádření samotného vědomí.
Připomeňme si základní FILOZOFICKÁ a LOGICKÁ
východiska ‘Principu
Vědomí‘:
1.
Veškerých věcí, bytostí, subjektů a objektů, sebe, já či
ega si můžeme být vědomi jen díky ‘prvotní‘ existenci samotného VĚDOMÍ.
2.
Z toho logicky vyplývá, že samo toto VĚDOMÍ nemůže z
principu být:
(a) VLASTNOSTÍ žádné bytosti,
subjektu, já či ega, které si uvědomuje
(b) PRODUKTEM žádného ‘objektu‘, který si uvědomuje
(například těla nebo mozku).
3. VĚDOMÍ také logicky
nemůže být OBJEKTEM ‘pozorujícího‘ či ‘dotazujícího se‘ subjektu, já či ‘ega‘.
4. VĚDOMÍ neboli ‘subjektivita bez subjektu‘ je z principu jediným
ZAKUSITELEM, nikoli jakýmkoli ZAKOUŠENÝM ‘já‘ či ‘egem‘.
V
kontextu těchto Principů vědomí je z filozofického hlediska koncept ‘sebe si vědomého vědomí‘ holou absurditou, neboť samotný výraz ‘vědomí sebe‘
mylně směšuje dvě v zásadě odlišná a protichůdná chápání vztahu mezi ‘vědomím‘
a ‘já‘ (mé zdůraznění JK):
1.
Správné pochopení, že vědomí obsahuje vědomí KOHO ČEHO
jakéhokoliv já či identity.
2.
Mylnou představu, že jisté ‘já‘ ‘vlastní‘ vědomí jako
svou osobní výlučnou vlastnost či majetek.
BEZ DŮSLEDNÉHO FILOZOFICKÉHO MEDITATIVNÍHO
MYŠLENÍ, PŘESNÝCH PRINCIPŮ A JASNĚ DEFINOVANÝCH ROZDÍLŮ (viz výše) se meditační
praxe založená na nesouvislých a zmatených promluvách, jež nacházíme například
v učení Ramany Mahárišiho a v naukách dalších pseudofilozofů a duchovních
učitelů, pojí s VÁŽNÝM NEBEZPEČÍM. Již jsme si ukázali, že Mahárišiho filozofie
spočívající v ‘sebedotazování‘ a
1.
automaticky naznačuje dualitu mezi dotazujícím se ‘já‘ a
onom ‘já‘, po jehož existenci se táže,
2.
jasně nedefinuje pojem ‘ego‘ (což jednoduše znamená ‘já‘) a
3.
a dokonce hovoří o ‘pozorujícím vědomí‘ či
‘pozorovateli‘ JAKO o ‘já‘, čímž se vrací k zastaralé představě o ‘já‘ jako o ‘subjektu‘ vědomí.
Obzvláště třetí bod je
třeba pečlivě prozkoumat (a tím se EVROPSKÉ myšlenkové proudy zabývají již
MNOHO LET), neboť řada učitelů, navazujících na neo-východní duchovní tradice,
stále klade důraz na to, aby se jejich žáci ztotožnili se svým takzvaným ‘skutečným já‘ neboli
jistým ‘já‘ či ‘subjektem‘ vědomí. Vše ostatní se jim pak jeví jako svět plný ‘objektů‘ vědomí, od
nichž mají podle svých učitelů vědomí odtahovat. Tímto způsobem je jim praxe
ODDĚLOVÁNÍ se od těla, intelektu, smyslů a světa falešně předkládána jako
stezka k ‘vyššímu vědomí‘ nebo hlubšímu vědomí ‘já‘. Taková praxe je však vysoce nebezpečná, neboť může vést ke
vzniku závažných psychologických poruch či jejich zhoršení. (mé zdůraznění JK).
Vědomí nebo disociace?
Hamanjit Singh se ve svém posudku jistého kultu,
zabývajícího se meditační praxí Vipassana, o podobných ‘disociačních‘ praktikh,
jež jsou podle něj v indické kultuře a ‘duchovní‘ praxi již dlouho nekriticky
přijímány, a to včetně ‘jóg‘, které se údajně zakládají na ‘advaitické‘ či
‘nedvojné‘ filozofii, vyjadřuje následujícím způsobem:
„Stejně jako je
tomu ve všech ostatních duchovních disciplínách, ústředním bodem je zánik ega
neboli já s malým ‚já‘ a splynutí s
Absolutnem neboli Já s velkým ‚j‘. V buddhistické terminologii je stezka
popisována jiným způsobem, od Nevědomosti a Připoutanosti k Osvobození, oba
přístupy jsou však v podstatě stejné. Disociační duchovní praxe jsou v Indii
provozovány již dva tisíce let a za tu dobu změnily duši národa natolik, že
lidé přikládají dění ve vnějším světě důležitost v přímé úměře k tomu, do jaké
míry ovlivňuje jejich vlastní životy.
Vědomí, že existují i jiné subjektivní bytosti a z toho
plynoucí potřeba občanské zodpovědnosti a jistého řádu, v indické společnosti
pochopitelně chybí. Indická duše je od světa již do jisté míry odloučena. Disociační
praktiky, které slibují, že z žáka udělají ryzí pozorující vědomí, jsou pro
indickou mysl velmi atraktivní, neboť indická duše vidí všude kolem sebe
utrpení a touží po individuálním, solipsistickém... způsobu, jak nalézt štěstí,
ať již jakkoli iluzorní povahy. V moderní psychiatrii je disociace považována
za poruchu. Podle čtvrtého vydání Diagnostického a statistického manuálu
duševních chorob, který je v psychiatrii považován za světový standard, je
depersonalizační porucha klasifikována jako specifická choroba spadající pod
disociační poruchy. Pacienti trpící touto disociační poruchou zakoušejí
epizody, kdy se cítí odděleni sami od sebe. Vipassana a další disociační
praktiky [včetně sebedotazování] usilují o oddělení ‘já‘ od těla, aby ‘já‘
mohlo nerušeně spočívat v blažené sféře plné míru a štěstí, prosté vší
tělesnosti. Problém utrpení je zcela skutečný. Je však možné, že jeho řešení
leží jinde než v disociaci či odloučení se od světa.“
Mnoho lidí na Západě také vyhledává duchovní
skupiny a učitele když se cítí duševně nebo emočně rozrušení, zranění,
isolovaní nebo v tísnivých životních situacích, neboli v ‘depresi’. Pro takové
jedince mohou duchovní skupiny poskytnout utěšující pocit sounáležitosti a
pocit že ‘někam patří’ – ale to NENÍ NÁHRADA za individuální sociální vztahy –
nebo za opravdu hluboké individuální poradenství a terapii, která povzbuzuje
jedince k plnému procítění a přijetí jejich emočních pocitů a vybízí k
prozkoumání jejich smyslu, nikoliv jejich negování jakýmkoliv způsobem.
Navíc mystifikující kulty tichých skupinových
meditací, ve kterých každý člen medituje pouze na své ‘já’ mohou často omezovat
nebo dokonce aktivně OMEZUJÍ kultivaci individuálních vztahů mezi členy
takových skupin – a tak ve skutečnosti omezují kultivaci vědomí ve svých
nejdůležitějších dimenzích života – jako ztělesnění relačního – vztahového
vědomí.
V tomto kontextu, učitelé, kteří pěstují
ODDĚLOVÁNÍ od ‘těla‘ a ‘mysli‘ (ať přímo
nebo nepřímo svou formou jazyka výkladu, poznámka JK) jsou NEJVÍCE NEBEZPEČNÍ – obzvláště pro
lidi, kteří mohou být velmi VYDĚŠENÍ JEJICH DUĚVNÍMI NEBO TĚLESNÝMI STAVY BYTÍ,
ale kterým se současně nedostává osobní pomoci a asistence v překonání
jejich STRACHU z těchto stavu a pomoci k prozkoumání jejich vnitřního
smyslu a významu.
V kontrastu s tím, mé vlastní učení zdůrazňuje, že
vědomí všeho toho, co zakoušíme a poznáváme (‘pozorující vědomí’) není samo
konečné uvědomění – ale spíše něco, co nám dává pouze pocit DOSTATEČNÉHO
BEZPEČÍ, abychom mohli jít hlouběji do našich těl a emocí – a mohli je cítit
VÍCE INTENZIVNĚJI a nikoliv méně. (Toto
mé opakované nabádání a zdůrazňování v mých pracích bylo některými
vykládáno jako „ztotožňování se s tělem, poznámka JK). Toto učení také
poukazuje na to, že každé rozrušení, každá myšlenka nebo emoce je, samozřejmě,
STEJNĚ TAK důležitým dotazem – otázkou SAMOU O SOBĚ o tom, čeho je určité
konkrétní vzrušení, myšlenka nebo pocit přímo nebo nepřímo VĚDOMÍM NĚČEHO – co
nám něco říká o našich životech.
Pocity/city jsou něco, co ‘máme‘ nebo ‘zakoušíme‘.
Pociťování/cítění je něco, co děláme -
nebo přesněji: pociťování a cítění jsou sami NEJZÁKLADNĚJŠÍMI AKTIVITAMI toho,
co nazýváme ‘ryzím vědomí‘. (Pokud
naopak stále zdůrazňujeme „pozor na city“ aby nám neunikl ani jeden a nechápeme
samotnou základní aktivitu duše, jako pociťující vědomí, tak celou dobu
negujeme jeho základní schopnost (śakti),
a pak máme nestále problém s ‘city‘, poznámka JK.)
Proto volba cítit cokoliv co právě pociťujeme je
nejmocnější akt vědomí a primární prostředek – vyjádření života a sebe –
prožívání. Mé základní pravidla žití jsou proto: ZVOL nejenom být vědomím ale
plně pociťuj jakoukoliv emoci/pocit co cítíš – ba pociťuj je VÍCE a přímějším
způsobem – ve svém těle a celým tělem.
Vědomí je podstatou a zdrojem všeho, co zakoušíme v
životě a jako ŽIVOT. Proto všechny takzvané ‘duchovní‘ nauky a učení, které
ODDĚLUJÍ ‘ryzí vědomí‘ od jeho vyjádření v ŽIVOTĚ našich myslí a tělech — a
stejně tak vztahové či relační vědomí, vědomí těla a smyslů, ekonomické a
politické vědomí, duševní a intelektuální vědomí, lingvistické a filozofické
vědomí — nevedou k obohacení, ale naopak OCHUZUJÍ naši žitou zkušenost vědomí a
tím i život sám.
Výsledkem takových skupin, ve kterých jsou členové
vedeni, nebo učeni přímo či nepřímo oddělovat trans – personální dimenze vědomí
od osobního a inter -personálního vědomí
je v konečném výsledku ten, že JEDINEČNÉ INDIVIDUÁLNÍ potenciality a schopnosti
vědomí členů takových skupin jsou spíše ZAKRNĚLÉ a potlačené, než oceňovány,
kultivovány, rozvíjeny a naplněny. A to vše ve jménu ‘JÁ‘ — ústředního ‘memu‘
indického myšlenkového proudu – který je ale zbaven své esence.
Dospíváme tedy k závěru, že to, co je třeba ‘zkoumat‘, JE
skutečně ‘Já‘ – ale formou meditativní zkoumání, při kterém bádáme, klademe si
otázky a dekonstruujeme — ne pouze v tiché meditaci, ale také prostřednictvím hlubokého meditativního myšlení a dialogu
(mé zdůraznění JK) — MYSTIFIKACI či klam, jímž je v neo-východních meditačních
praktikách ‚sebe - zkoumání‘ pojem ‘Já‘ opředen. Neboť tato mystifikace je pouze zrcadlový obraz redukce Já na
zneužívanou komoditu vykořisťovaných konzumentů na Západě.
Leč, byly to velcí evropští myslitelé dvacátého století,
v první řadě Martin Heidegger a Martin Buber, každý svým vlastním způsobem a ve
zcela novém a odlišném slova smyslu rozpoznali význam a důležitost
‚sebedotazování‘. Jdu v jejich šlépějích a jsem si vědom, že jelikož jsme každý vpravdě jedinečnou, individuální
částí, vyjádřením, ztělesněním a zosobněním Božského Univerzálního Vědomí,
spočívá naše božství a samotná podstata našeho ‘bytí‘ právě v neomezených
dimenzích naší INDIVIDUALITY, nalézt ji však můžeme pouze prostřednictvím
vztahů a meditativních dialogů s ostatními jedinci, NIKOLI tím, že budeme sedět
v řadách za sebou, uzavření ve své vlastní ‚bublině‘, A MÍSTO TOHO, ABYCHOM SE
NAVZÁJEM SETKÁVALI TVÁŘÍ V TVÁŘ, budeme všichni hledět na vyvýšené pódium, na
kterém sedí exaltovaní ‚duchovní‘ učitelé či ‚guruové‘.
O
Ramanu Mahárišim a Otázka Jazyka
U velmi uznávané a ctěné osoby Ramany Mahárišiho
se setkáváme s klasickým případem jinak vysoce uvědomělého jedince, který se
však — i ve dvacátém století — nedokázal osvobodit od
kulturně podmíněné myšlenkové nevědomosti a nesvobody ve vztahu k TĚLO A
SVĚT NEGUJÍCÍM DOGMATŮM, děděných ze středověkého a před středověkého
hinduistického ‚fundamentalismu‘.
Proto hovoří o těle jako o něčem, co je ‘neživé jako kus dřeva‘ a je jen ‘zdrojem utrpení‘. Toto kvazi buddhistické ztotožnění tělesného života a
prožívání výhradně s utrpením může být pravdivé pro masy indických rolníků
— nevolníků, kteří po celá
staletí trpěli feudálním vykořisťováním, nebo pro současné pracovníky trpící
podobným vykořisťováním v kapitalismu. Ale znamená to proto, že je řešením a hledanou odpovědí
odtotožnění/oddělení od ‘těla‘ a od ‘mysli‘?(mé zdůraznění JK) Neměli
bychom spíše hledat vysvobození jedinců z globálních sociálních podmínek,
které činí jejich přežití závislé na formách práce, které ZBÍDAČUJÍ jejich
smysly, STRESUJÍ jejich těla až k nemocem a také OTUPUJÍ JEJICH SMYSLY a
OTUPUJÍ a ZNECITLIVUJÍ JEJICH MYSLI a to daleko účinněji než jakákoli podoba
odtotožňující/disociativní ‘meditace‘ nebo psychiatrické léky, a TÍMTO ZPŮSOBEM ničí jejich vnímání
sebe sama a sebeprožívání?
Maháriši
je také klasickým příkladem východního duchovního učitele, který sice žil ve
dvacátém století, ale mluvil a psal, jako by se zasekl někde v minulosti. (mé
zdůraznění JK) Vůbec nevěnoval pozornost významným historickým změnám a událostem, jež se
od středověku ve společnosti odehrály, včetně těch, k nimž došlo během jeho
života, a nezmiňoval se o nich. Zároveň se zdá, že vůbec nevěděl o
nejvýznamnějších a nejradikálnějších evropských filozofech, myslitelích a
učitelích působících v průběhu posledních tří století, a ani se o ně nijak
nezajímal. Mám na mysli například Marxe a Nietzscheho, o ostatních, kteří žili
ve stejné době jako Maháriši, ani nemluvě. U těchto filozofů a myslitelů
nacházíme jasnější a hlubší pochopení jak v oblasti světských věd a poznání tak
i ‘duchovního‘ vědomí
a vhledu než u všech Mahárišiů (východních a neo-východních učitelů jako byl
on) dohromady. Tito filozofové - myslitelé neztotožňují zjednodušeně veškeré
myšlení pouze s ‘nesvobodou‘, což je velmi absurdní a primitivní přístup. Jejich moudrost a způsob
uvažování se naopak vyznačuje tím, že usiluje o osvobození samotného myšlení.
Kromě toho napadají a kritizují patologické společenské struktury, které
nesvobodné nevědomé myšlení přináší, zatímco učitelé východního či
neo-východního typu se od dopadu takových myšlenkových struktur na jednotlivce
i celou společnost raději distancují. Tito evropští myslitelé usilují v prvé
řadě OSVOBODIT JEDNOTLIVCE – nikoli od myšlenek, pocitů a jejich vlastních těl,
ale od patologických společenských a ekonomických struktur a žebříčků hodnot a
přesvědčení, které tyto systémy vytvářejí, vyjadřují a šíří vlivem nevědomého
nesvobodného myšlení.
Co si tedy máme myslet o ‘učiteli‘, který, na rozdíl od svých evropských vrstevníků, neříká nic podstatného o skutečných životech
a obtížích, jimž musí lidé v dnešním světě čelit, a až příliš skutečných
událostech, které zakoušejí. Jaké právo má člověk, který NEMÁ CO ŘÍCI O OBOU
SVĚTOVÝCH VÁKLÁCH a lidech, kteří je zažili duševně i tělesně, mluvit o světě
jako o ‘iluzi‘. Veškeré osobní
prožívání a zkušenosti jsou PLATNÉ. A nezahrnuje snad veškeré osobní prožívání
a zkušenosti vnitřní dimenze VÝZNAMU/SMYLU, a to jak pro jednotlivce, tak i pro
společnost, které je možné prozkoumat jen prostřednictvím hlubokého
meditativního myšlení, založeném na vlastní zkušenosti? Pokud tomu tak skutečně
je, kde je tedy v Mahárišiho učení alespoň jediná známka, že takový VÝZNAM
skutečně hledal? Místo toho jeho učení redukuje ‘smysl života‘ na transcendenci
a vysvobození ze zrozování a neguje život jednotlivce a jeho žité zkušenosti. Rád bych tedy věděl, co
smysluplného by takový Maháriši mohl říci například oběti holocaustu, dělníkovi
v čínské továrně společnosti Apple, kterého nelidské pracovní podmínky dohnaly
k sebevraždě, nebo Palestinci, živořícímu v ruinách Gazy? Co by asi dnes řekl
svým vlastním krajanům, jimž nyní vládnou hinduističtí konzervativní politici,
kteří by pravděpodobně SOUHLASILI S KAŽDÝM JEHO SLOVEM, přesto by však i nadále
vedli válku proti Naxalitům, levicově orientovaným rolníkům a partyzánům, kteří
chtějí jen půdu, jídlo a vodu.
A máme snad věřit, že jediným SMYSLEM života
každého jednotlivce je skutečně pouze vysvobození z koloběhu zrozování? A i
kdyby tomu tak bylo, můžeme opravdu nazírat vysvobození z koloběhu zrozování
odděleně od každého jednotlivého života, chápaného jako jedinečný, individuální
proces učení se, oplývající osobním významem? Domnívám se, že nikoli. Ostatně i
Martin Buber píše:
„Každý člověk narozený v tomto
světe představuje něco nového, něco, co nikdy předtím neexistovalo, něco
původního a jedinečného… Pokud by na světě byl někdo jako on, pak by nebylo
potřeba, aby se zde narodil.“
Bůh skutečně JE vědomí. Avšak božské ‘nad - osobní‘ Vědomí, které je Bohem,
se TAKÉ ze všeho nejvíce chce INDIVIDUALIZOVAT jako všechny bytosti, PERSONIFIKOVAT
jako všechny osoby, nechat ze sebe POVSTÁVAT všechny světy a ZTĚLESŇOVAT se
jako všechna těla, neboť může sama sebe poznávat a zakoušet jedině jako ‘Já‘ — ‘SVÉ JÁ‘ — prostřednictvím
ZAKOUŠENÍ svých vlastních nesčetných individualizací, světů, personifikací a
živoucích ZTĚLESNĚNÍ. Nietzsche ve své knize Tak pravil Zarathustra
píše:
„Je více rozumu v tvém těle nežli v nejlepší tvé moudrosti.“
Friedrich Nietzsche, „O těch, kdož povrhují
tělem“.
Chápejte prosím mé hledisko. Vážím si díla Ramany
Mahárišiho, a to i přesto, že když čtu jeho spisy, nacházím v nich tolik
filozoficky neprobádaných pojmů, jazykových obratů, a dokonce i zcela
rozporuplných výroků, že by bylo potřeba napsat celou knihu, která by všechny
tyto zmatky a rozpory objasnila a uvedla na pravou míru. Jestliže však
neo-východní meditační kulty považují veškeré myšlení za ‚nesvobodu‘, chybí jim prostor jak pro trpělivé MEDITATIVNÍ myšlení, které svobodně
povstává jako dar vědomí, tak i pro komparativní a KRITICKÉ, ZVÍDAVÉ rozjímání.
Právě meditativní, zvídavé a bádající, komparativní, a dokonce i kritické
myšlení však je a vždy bylo nejbohatším a nejmocnějším zdrojem autentického
dialogu a komunikace mezi lidskými bytostmi, jež přináší hlubší uvědomění.
„Tázání je zbožností myšlení.“ Martin Heidegger
MÉ nejdůležitější poselství — a poselství Martina Heideggera — je velmi prosté: než
můžeme vůbec začít cokoli tvrdit (nebo naopak popírat) O ‘myšlení‘,‘meditaci‘,‘mysli‘, ‘těle‘, ‘egu‘, ‘já‘, ‘vědomí‘, ‘bytí‘, ‘duchu‘, ‘srdci‘, ‘Bohu‘, ‘práně‘, ‘samsáře‘, ‘advaitě‘, ‘gunách‘, ‘šakti‘ apod., musíme si, stejně
jako Heidegger, nejprve opět položit PODSTATNĚ ZÁKLADNĚJŠÍ OTÁZKU: co vlastně
VŠEMI těmito slovy či pojmy myslíme a co tvoří jejich skutečnou podstatu? Jedná
se o zcela zásadní otázku. Proč? Protože jednou z NEJVĚTŠÍCH překážek, jež nám
brání v uvědomění a skutečném vhledu, je přesvědčení, že stejně jako běžně
používané SLOVO či POJEM označuje něco určitého, tak také musí existovat ‚NĚCO‘, co danému výrazu ‘odpovídá‘. Abychom tedy mohli vytvořit nový a hlubší JAZYK VĚDOMÍ (a spolu s ním i
novou a hlubší PRAXI vědomí), potřebujeme V PRVNÍ ŘADĚ nové a hlubší tázající
se VĚDOMÍ JAZYKA. V převratné evropské praxi vědomí, která se nazývá ‘fenomenologie‘, to NA PRVNÍM
MÍSTĚ znamená vkládat všechna taková slova a pojmy do jednoduchých uvozovek a
nikoli jednoduše PŘEDPOKLÁDAT (jak činí většina lidí, a dokonce i většina
‚duchovních učitelů‘), že již víme, co daný výraz znamená, že již to je všem
zcela jasné, a proto se jím není třeba dále zaobírat a tázat se po jeho
významu.
Závěr
Přátelé a druzi, bratři a
sestry v duchu: nepřišel čas říci sbohem těmto neosobním východním praktikám,
které vás zbavují vlastní individuality a zanedbávají vztahově relační
dynamiku? Ať již mluvíme o Indii nebo o Číně, Východ se čím dál více podobá
Americe. Podobně je tomu v Evropě, kde imperialistický Moloch Amerikanizmu a
Monoteismus Peněz ničí a zadupávají do země vše, co má skutečnou cenu a
hodnotu. Nepřišel tedy nejvyšší čas, abychom si opět začali vážit svých
vlastních Evropských ‘Mistrů‘ a přestali uctívat fotografie nebo si věšet na
zdi plakáty jistých uctívaných polonahých indických ‘guruů‘ dvacátého století —
guruů, jako Ramana Maháriši a další?
NENÍ NA
ČASE NECHAT NOVÉ ZÁŘÍCÍ VHLEDY A HVĚZDY MOUDROSTI POVSTAT U NÁS – ZE SRDCE
EVROPY SKRZE BOHATSTVÍ UNIKÁTNOST NAŠÍ VLASTNÍ INDIVIDUÁLNÍ KULTURY, A JAZYKU,
HODNOTÁCH, POTENCIÁLU A VZTAZÍCH?
„Jedinec skutečně existuje, jenom pokud vstoupí do živého
vztahu s jiným jedinci.
Kolektiv
skutečně existuje, jenom pokud je tvořen živými jednotlivými VZTAHY.“
Martin Buber.
Jeho poselství zní: ANI prostřednictvím určité
skupiny nebo komunity, ANI pomocí osamocené vlastní meditaci - ať už v ústraní, nebo prováděné ve
skupině, ale pouze skrze VZTAH JEDNOHO JEDINCE K DRUHÉMU V JAKĚKOLIV
SKUPINĚ NEBO KOMUNITĚ, může naše skutečná individualita - a všechny její neomezené potenciality –
přijít na světlo a zářit JAKO světlo Božského Vědomí.
V praktických podmínkách odejděme od křesel
v řadě a vyvýšených podií v halách moudrosti – a přejděme
k důvěrným KRUHŮM – ale nikoliv kruhům, v nichž lidé zavírají své oči
ve zmrazeném introspektivním tichu, jejichž těla jsou zcela NEHYBNÉ
v rigidních meditačních polohách, jejichž oči jsou zavřené JEDEN DRUHÉMU –
a stejně tak uzavřeni svými těly a smysly.
NE – VZTAHOVÉ ‘meditační‘ skupiny nebo
společenstva tohoto druhu se prostě jednoduše UZAVÍRAJÍ každé možné rozmanité
jemné a plynulé řeči těla – a tím bohatým možnostem rezonující vtělené přímé
komunikaci duše. Místo toho vytvářejme meditační kroužky, v kterých jsou
všichni jednotlivci, jako těla plně PŘÍTOMNÍ A OTEVŘENÍ - JEDEN DRUHÉMU A SOBĚ NAVZÁJEM – a
v kterém mohou jednotlivci vzájemně rezonovat čelem k sobě a
KOMUNIKOVAT jeden z druhým, ať řečí nebo tichem, jazykem slov nebo
obličejem, zrakem a tělem jako celkem.
Jinými slovy, učiňme svým novým mottem ‘DRUZÍ
Dotazování‘ spíše než ‘SEBE –
Dotazování‘ se správným uvědoměním, že kvality a potenciály vědomí vtělené
každým a všemi ‘DRUHÝMI‘ individualitami v našich životech (nebo
v meditační skupině či společenství) je samo nejvyšší dar Božství než osobnost jakéhokoliv jednoho
jediného učitele – nabízející nám jak samo zrcadlo, tak cestu k novým
aspektům a kvalitám naší vlastní mnoha tváří projevující se DUŠE - slovo, které nemá ekvivalent v žádném
Východním jazyce.
A konečně a především, nepředpokládejme, že naším
cílem je hledat ‘vysvobození‘ Z našeho ‘ega‘, ‘intelektu‘, ‘mysli‘,
‘těla‘, ‘žádostí‘, ‘emocí‘ a ‘smyslů‘. Uvědomme si, že našim skutečným účelem
je naopak JEJICH vysvobození – nechat je SVOBODNĚ POVSTÁVAT, VYJADŘOVAT,
ZTĚLESŇOVAT A KOMUNIKOVAT JE SAMÉ – ve Vědomí s Vědomím a jako Vědomí –
namísto hledání oddělenosti od nich, rigidního ovládání a uvalováním na ně tíže
a jařma potlačování – právě toto bylo původní a nejvíce ŽIVOT – NEGUJÍCÍ smysl
‘jógy‘, který ale stále přetrvává v neo - Východních meditačních kultech.
No comments:
Post a Comment