Sunday, May 31, 2015

Philosophical Notes and Reflections

Meditation is like giving a therapy session to yourself. Meditation, like psychotherapy, is a process and not just a state. The result of the meditational process is, like the result of a good therapy session – an important new life insight, intent or decision.  But if the meditational process, like the process of therapy, does not result in a new life insight or decision, then you have not actually been ‘meditating’ in the sense that I understand this term.  I define meditation as giving oneself time just to rest in feeling awareness of all that is or has been affecting or preoccupying us in our inner and outer life. If the result of this is not a new life insight or decision, then the meditational process is not complete – not enough time has been given to it or not enough awareness has given to just feeling yourself in a bodily way, and in this way feeling into the most important question that your body consciousness is there to help make you aware of - and give form to in thought.
A historical note: The term Principle of Consciousness is the only translation of ‘The Awareness Principle’ in many languages. The only time it has ever been used before - in the entire history of philosophy - was by the Austrian neo-Kantian philosopher Karl Leonhard Reinhold (26 October 1757 – 10 April 1823). But I look forward to a time in the future when some young philosophy student or scholar will write an article critically comparing and contrasting my ‘Principle of Consciousness’ (The Awareness Principle) with that of Reinhold – and the entire tradition of ‘German Idealism’.
Reinhold saw his Principle of Consciousness as a necessary, axiomatic principle of philosophy and saw philosophy as in need a single axiomatic foundation or ‘Principle’. In his own axiomatic principle, ‘consciousness is seen as fundamental because “in consciousness representation  is distinguished through the subject from the subject and object and related to both.”  This Principle was the object of much detailed critique, and assumes, without argument, that the principle function of consciousness is to ‘represent’ objects of consciousness for a subject of consciousness.
The Awareness Principle argues that Awareness itself is the ground of all things – of everything that is. It reverses the conventional idea that Being come first – that first of all things are, and only secondly is there an awareness or consciousness of them. As a relation to everything that ‘is’, The Awareness Principle presents itself also as a relation to Being - or what could be called ‘The Being Principle’. Yet even my own exposition of the relation of Awareness to  Being is still far from being exhaustive and complete. I have so far only hinted at ways in which we can answer the fundamental question of how and in what way Awareness itself can be said to ‘be’ or ‘not to be’. The question is important because to argue that Awareness is more basic ground or ‘principle’ of reality than Being will appear, to any clear-headed philosopher, as a contradiction for two reason. That is because simply to speak or write of Awareness implies that it too is something that ‘is’ – therefore effectively restoring Being to the status of primary ‘Principle’. In fact, the very German word for ‘consciousness’ and ‘awareness’ already contain the verb ‘to be’. ‘Consciousness’ translates in German as  Bewusstsein – which literally means to be conscious (Bewusst-sein).  Even translating ‘awareness’ using the unusual German word Gewahrsein does not eliminate this problem, for it also and already contains the verb ‘to be’ - and would translate as ‘to be aware’. Finally we must not forget also that in the history of philosophy the most important ‘principle’ to be asserted as a principle was Leibniz’s ‘Principle of Reason’.  Why is this important?  Because it could be said that simply  using reason and rational argument to argue for the superiority or greater truth of any ‘principle’ – including The Awareness Principle - would automatically imply that Reason itself, is in the end, the highest or most basic principle. So The Awareness Principle finds itself logically challenged, right from the start, by the very principles it seeks to transcend - the Principle of Reason and the ‘Principle of Being’. Even in the most basic arguments for The Awareness Principle, therefore, not one but three distinct understandings or principles regarding of the ultimate nature of reality are implicit – the principles Awareness, Being and Reason. The question the question of the relation of these three ultimate ‘Principles’  therefore becomes fundamental to the further refinement, deepening and exposition of ‘The Awareness Principle’ itself – making it surprising that no one has noticed or raised this question.  
We inhabit a time-space of awareness that embraces past, present and future, just as it is also a field of possibilities - a ‘potential space’ from within which we are constantly choosing our every next word or deed. At the same time we are constantly in a position ‘in-between’ past and future, in between different life possibilities – and also in between those possibilities and the different ways in which  they could be realised or actualised. Finally, the time-space we inhabit is also a ‘world between worlds’, embracing not only the self and world we know but other, parallel selves and worlds, worlds in which we chose to actualise different possibilities and in this way also became different selves.
With this in mind, what if the essence of life  - indeed of being itself - lies in what can be called betweenness? By this I mean betweenness in all its dimensions: as a betweenness of birth and death, a betweenness of past and future, a betweenness of moods and states of being, a betweenness of life possibilities, a betweenness of possibility and actuality, a betweenness of people and persons that make up our relational and  our social world, a betweenness of encounters with others, a betweenness of things and places  that we experience as space or as motion in space-time - and, last but not least, that betweenness of ‘times’ or moments in time which we experience as  ‘time’ per se. For whether we are aware of it or not, every moment of our day we occupy a time-space between places, just as we find ourselves between all the people in our lives, between different possible actions, between specific activities or between different events or occasions of encounter with others. Our world itself is in transition – it is a world situated between different historic eras, past and future, and also between different historical cultures that still surround us in the present.  

What if ‘the present’ itself – life itself - is, whether or not in an obvious way (for example when moving or travelling) a time-space of betweenness - one in which we temporarily dwell or ‘sojourn’, like wanderers, hovering in ‘The Between’ of lives, of times and places, activities, of event and encounters? On the other hand there are also times or moments in which time itself - as a ‘Being-in-the-Between’ - has a quite different character to it. These are times in which we find ourselves so deeply immersed in our relation to a specific activity, place or person -  a relation that itself has the character of a type of intimate and intense 'betweenness' - that we cease to be aware of time passing.  I call such times moments or occasions of betweeness. By 'moment' is not meant a mere point on a line in time, but a time-space that can expand in what Seth calls the 'insideness' of time. Occasions of Betweenness occur when the insideness or inner time-space of the moment itself expands. Outside such moments, time itself takes on a different character, becoming that which itself lies between specific occasions, events or ‘moments’ of between-ness. Within any such moment on the other hand, time is experienced as an expanded time-space that opens up in a way that allows many such moments to re-emerge or converge in awareness at the same time.

By giving ourselves ‘time to be aware’ we establish a new relation to both space and time - returning ourselves to that  larger time-space of awareness in which we are more fully aware of all that we find ourselves between. We expand the inner time-space of the moment to recollect or anticipate our feeling awareness of every dimension and every occasion of betweenness that we find ourselves between - and that touches us. In this way we come to truly feel and be where we most truly are, we come to Be-in-the Between in a more aware way, allowing the inner connections between all moments or occasions of betweenness to come to light, and allowing awareness itself to guide us in intending new ones.  

Monday, February 16, 2015

K otázce ‚Zla‘

EXISTUJE ‚správné a nesprávné‘. Také existuje ‚dobro‘ (což je skutečný význam slova ‚Bůh‘). NIC TAKOVÉHO JAKO ‚ZLO‘ však neexistuje.

Tím chci říci jen to, že neexistuje nic takového jako zlé ‚síly‘, ‚bytosti‘ či ‚osoby‘ — existují pouze špatné, nebo dokonce strašné ČINY. Ty pramení z přesvědčení, která jsou již z podstaty věci nesprávná, obzvláště pak ZE SAMOTNÉ VÍRY VE ‚ZLO‘ nebo v jakousi věčnou ‚válku‘ či ‚boj‘ mezi ‚Dobrem a Zlem‘.

Toto velmi primitivní a nesprávné přesvědčení se stalo pro lidstvo prokletím na celá staletí. Kromě toho je i HLAVNÍ příčinou všeho, co zakoušíme a nazýváme ‚zlým‘.

Přesvědčení, že někteří lidé nebo skupiny LIDÍ jsou — inherentně a samy o sobě — ‚špatné‘ nebo ‚zlé‘ (například všichni Židé nebo všichni Němci), samo spěje ke svému naplnění. Právě toto přesvědčení je od počátku věků zodpovědné za nejstrašnější zločiny a zvěrstva!!! Neboť je-li někdo ‚zlý‘, pak nás samozřejmě Bůh ospravedlňuje k tomu, abychom s ním nakládali, jak uznáme za vhodné, a dokonce jej mučili nebo zabili!!!

Je samozřejmě pochopitelné, že slovem ‚zlý‘ označujeme mnoho strašlivých násilných činů, například zneužívání, mučení, vraždění, znásilňování, genocidu atd. Takové činy jsou zajisté NESPRÁVNÉ a zároveň i ‚špatné‘, neboť působí mnoho utrpení. A násilí jakéhokoli druhu není pouze nesprávné, ale také NEODPUSTITELNÉ.

Výraz ZLÝ se však pojí s jistým nebezpečím, neboť jeho používání posiluje přesvědčení, že lidé, kteří se dopouštějí neodpustitelně špatných a násilných činů, jsou sami v podstatě ‚špatní‘ nebo ‚zlí‘, místo aby za ‚špatné‘ nebo ‚zlé‘ byly považovány POUZE JEJICH ČINY NEBO CHOVÁNÍ.

Nebezpečí spočívá i v tom, že lidé nebo skupiny lidí, které jsou neustále označovány za ‚zlé‘, toho jednoho dne budou mít dost a řeknou si:

„Dobře. Jestli mě (nebo nás) VIDÍTE takhle, budu (budeme) se tak i CHOVAT.“

Ve skutečnosti jsou však i ty NEJSTRAŠLIVĚJŠÍ ČINY, jakých se člověk nebo skupina lidí může dopustit, na té nejhlubší úrovni vždy motivovány DOBRÝMI ÚMYSLY.

Potíž spočívá v tom, že naše dobré úmysly mohou být snadno POKAŽENY, POKŘIVENY a DEFORMOVÁNY — například jistými zkušenostmi z dětství, naším vlastním utrpením a v první řadě našimi vlastními přesvědčeními, obzvláště pak těmito:

1.      pomsta je oprávněná,
2.      ‚účel světí prostředky‘,
3.      VÍROU V SAMOTNÉ ‚ZLO‘, tedy přesvědčením, že jistí LIDÉ, nikoli pouze jejich činy, jsou nebo mohou být v podstatě ‚zlí‘.

Je nutné ZNOVU A ZNOVU UPOZORŇOVAT na paradox, že vůbec největší ‚příčinou‘ všech nejhorších a nejstrašnějších činů, zločinů a zvěrstev, zkrátka všeho, co označujeme za ‚zlé‘, je VÍRA ve ‚zlé‘ bytosti, lidi či síly (a nikoli pouze ve zlé činy).

V rozporu s tímto VELMI PRIMITIVNÍM PŘESVĚDČENÍM musím souhlasit s psychologem a mediátorem Marshallem Rosenbergem, který tvrdí, že „... kořenem násilí je samotný koncept zla či špatnosti. Když někoho označíme za špatného nebo zlého, vyvolává to v nás touhu jej potrestat nebo mu způsobit bolest... Rosenberg tento postoj srovnává s přístupem, s nímž se setkal v kulturách, ve kterých koncept zla neexistoval. V takových kulturách panuje přesvědčení, že když někdo někomu ublíží, je to proto, že není v souladu sám se sebou. Ostatní na něj pak pohlížejí jako na nemocného a podniknou potřebné kroky, aby mu opět pomohli nastolit harmonický vztah k sobě samému i druhým lidem.“

Teroristé, mučitelé, vrazi a zločinci, včetně těch nejhorších válečných zločinců a tyranů, nejsou pouze lidmi, kteří působí utrpení. Obvykle jsou také lidmi, kteří potřebují, aby ostatní skutečně pochopili JEJICH VLASTNÍ UTRPENÍ (toho se jim však možná nikdy nedostalo).

Je dobře známo, že lidé, kteří týrají nebo zneužívají děti, byli většinou v dětství sami týráni nebo zneužíváni. Podobně je tomu u lidí se sklony k násilí — převážná většina z nich byla sama násilí vystavena. A mnozí takzvaní teroristé jsou oběťmi státem financovaného teroru. V důsledku brutálních vojenských útoků na civilisty jim například hrozila ztráta domu, půdy, dětí nebo celých rodin.

Ve skutečnosti je tedy ‚zlo‘ pouze označením pro krajně nepochopenou podobu ‚patologického chování‘, které vyvěrá z pachatelova vlastního utrpení neboli patosu.

Ano, drazí čtenáři, pochopili jste mě správně. Skutečně TVRDÍM, že ani Stalin a Hitler nebyli ‚špatnými‘ nebo ‚zlými‘ lidmi, ať již spáchali cokoli a ať již jejich ‚osobnosti‘ vykazovaly jakkoli psychopatické, paranoidní či odpudivé rysy.

Také tvrdím, že lidé, které označujeme za ‚zlé‘, zpravidla nepotřebují pomstu a ‚trest‘, ale duchovní, psychologickou a etickou POMOC, obzvláště proto, aby pochopili vlastní klamná či paranoidní přesvědčení, aby pochopili, že ‚pomsta‘ nic nevyřeší a že „kdybychom se řídili pravidlem ‚oko za oko‘, byl by celý svět slepý“ (Gándí). Potřebují pomoc, aby pochopili, že i ti, vůči nimž cítí hněv či nenávist nebo je považují za příčinu SVÉHO utrpení, nejsou v podstatě ‚zlí‘ LIDÉ.

Abych se vyjádřil jasně: nevidím na pocitech hněvu, zatrpklosti, zloby, nebo dokonce nenávisti k lidem nic ‚nesprávného‘, neboť ti, kteří nedokáží cítit ‚nenávist‘, nemohou skutečně cítit ani lásku. Je však VELMI NESPRÁVNÉ považovat ty, vůči nimž cítíme hněv nebo nenávist, za ‚zlé‘ a snažit se jim ‚pomstít‘ ve stylu biblického Boha Otce.  

Nazvat KOHOKOLI ‚zlým‘, a to dokonce i vrahy, násilníky, mučitele nebo tyrany, jako byli například Stalin a Hitler, je ve skutečnosti ta nejprimitivnější a nejvíce zjednodušující odpověď na OTÁZKU, kterou si dosud málokdo položil: PROČ někteří lidé dělají druhým strašné věci?

Jednoduše říci, že dělají strašné věci, protože jsou ‚špatní‘ nebo ‚zlí‘, NENÍ VŮBEC ŽÁDNÁ ODPOVĚĎ. To, že označujeme lidi za ‚zlé‘, nám na otázku, proč dělají to, co dělají, nemůže ani začít poskytovat ODPOVĚDI. Ve skutečnosti to znamená, že jsme si tuto otázku dosud ani NEPOLOŽILI!!!

Kdybychom se chtěli vážně zabývat otázkou ‚zla‘, museli bychom jeho kořeny hledat ve vžitých, avšak velmi zastaralých náboženských mýtech, přesvědčeních a ideologiích, jakož i způsobech, jakými tyto mýty byly a stále jsou používány a zneužívány.

Kdybychom se chtěli vážně zabývat otázkou ‚zla‘, museli bychom si, podobně jako jsem učinil v této eseji, také klást otázky ohledně samotné PŘEDSTAVY ‚zla‘ a ukázat si, jak byla a stále je používána a zneužívána těmi nejhrůznějšími způsoby, vedoucími k těm nejhorším, nejhrůznějším a nejstrašlivějším násilným činům a příkořím.
Chápání toho, co se nazývá ‚zlem‘, jak je předkládám v této eseji (a jak je také vysvětleno v Sethových knihách od Jane Robertsové), je pro lidstvo nesmírně důležité, neboť JEDINÝ způsob, jakým lidstvo může překonat všechny hrůzy, které označuje za ‚zlo‘, je nahlédnout, že pramení z víry VE ‚zlé‘ bytosti a síly. O to důležitější je pochopit, že všechny BYTOSTI, včetně LIDSKÝCH BYTOSTÍ, jsou v podstatě DOBRÉ, a to ať již jsou jejich činy jakkoli nesprávné, špatné, strašné nebo hrůzné.

Toto chápání ‚zla‘ nevnímám pouze jako svůj nebo Sethův podivný či výstřední názor, ale jako jediný skutečně autentický ‚křesťanský‘ přístup: ‚Chovej v nenávisti hřích, nikoli hříšníka.‘ Základní význam slovesa ‚hřešit‘ je ‚minout cíl‘. ‚Hříšníci‘ jsou jednoduše lidé, jejichž dobré úmysly se z rozličných důvodů ‚minuly cílem‘. Potřebují, a my ostatně také, chápající vědomí, které jim ukáže, jak k tomu došlo, nikoli SOUDY ohledně toho, jak jsou ‚ZLÍ‘, od lidí, kteří se staví do role Všemocného Boha. 


On the question of 'evil'

There is ‘right and wrong’. There is also ‘good’ (the meaning of the word ‘God’). But there is no such thing as ‘evil’.

By this I mean only there is no such as an evil ‘force’, ‘being’ or ‘person’ – only bad or even terrible acts. These come from beliefs that are fundamentally wrong – in particular the belief in ‘evil’ itself or in some eternal ‘war’ or ‘struggle’ between ‘Good and Evil’.

This most primitive and wrong belief has cursed humanity for centuries. It is also what is most of all responsible for all that we experience and label AS ‘evil’.

The belief some people or types of people are - innately and in themselves - ‘bad’ or ‘evil’ (for example all Jews or all Germans…) is a ‘self-fulfilling prophecy’. This very belief is what has been responsible, throughout the ages,  for the most terrible crimes and atrocities!!! For if someone is ‘evil’ one – then of course one has an ‘God-given’ excuse to do whatever one wants to them – even torture or kill them!!!

Of course it is understandable that the word ‘evil’ is used for many terrible acts of violence – such as abuse, torture, murder, rape, genocide etc. For these acts are certainly WRONG and also ‘bad’ – for they cause much suffering. And violence of any sort is not only wrong but unforgiveable.
But the danger in using the word EVIL is that it supports the belief that people who behave or act in   unforgivably bad and violent ways are themselves basically ‘bad’ or ‘evil’ – and not just their acts OR behaviour.  

The danger is also that people or groups of people who are constantly labelled as ‘evil’ may come to have enough of this and decide:“O.K. If that is the way you SEE me (or us) then that is the way we will ACT.” 

In reality however, even the most terrible acts committed by a person or group are, at their deepest level, always motivated by good intents.

The problem is that any person’s good intents can become easily CORRUPTED, twisted and distorted – for example by certain childhood experiences, by  their own suffering and, most importantly, by their own beliefs – in particular the beliefs that:  
1. revenge is justified
2. ‘the end justifies the means’, and
3. the belief in ‘evil’ itself  - the belief that certain people - not just their acts - are or can be basically ‘evil’. 

The paradox that must be pointed out again and again is the paradox that the single biggest ‘cause’ of all the worst and most terrible acts, crimes and atrocities – all those things which we call ‘evil’ is the belief in ‘evil’ beings, people or forces (and not just evil acts).

In contrast with this most primitive of ALL beliefs, I agree with psychologist and mediator Marshall Rosenberg, who argues:  

“… that the root of violence is the very concept of evil or badness. When we label someone as bad or evil, Rosenberg claims, it invokes the desire to punish or inflict pain...He contrasts this approach with what he found in cultures  where the idea of evil was non-existent. In such cultures when someone harms another person, they are believed to be out of harmony with themselves and their community, are seen as sick or ill and measures are taken to restore them to a sense of harmonious relations with themselves and others.”

Terrorists, torturers, murderers and criminals including the worst war criminals and tyrants – are not just people who cause suffering. They are usually people of a sort who need (but may never have never got) real understanding from others for their own suffering.
Thus it is well known that child abusers are mostly people who suffered abuse as children themselves. Similarly, many violent people are mostly people who suffered violence themselves.  And many so-called ‘terrorists’ are victims of state-sponsored terror – for example the terror of losing their houses, land, children or entire families to atrocious military attacks on civilians.

‘Evil’ is therefore really just a word for an extremely misunderstood form of ‘pathological behaviour’  - behaviour rooted in the perpetrator’s own suffering  or  pathos. Yes, dear readers,  you have understood me correctly. I AM saying that even a Stalin or Hitler was not a ‘bad’ or ‘evil’ person – whatever they did - and however psychopathic, paranoid or repulsive their ‘personalities’ might have been. I am also saying that those that are called ‘evil’ do not, in general, need vindictive ‘punishment’ – they need spiritual, psychological and ethical help – particularly help in understanding their own deluded or paranoid beliefs,  help in understanding that ‘revenge’ is no answer, help in understanding that “an eye for and eye makes the whole world blind”(Ghandi) and help in understanding also that even those who they feel caused them to suffer - or who they feel anger or hatred toward - are not basically ‘evil’ people.

Let me be clear. I see nothing ‘wrong’ with feelings of anger, bitterness or even hatred towards people  – for those who cannot feel  ‘hate’ cannot truly feel love either. But there is something very WRONG in seeing those you are angry with or feel hateful towards as ‘evil’ – and then seeking a type of God-like Biblical ‘revenge’ on them. 

Calling anyone ‘evil’ – even murderers, rapists, torturers or tyrants such as Stalin or Hitler - is really just the most primitive and simplistic answer possible for the question that still is so rarely even asked:  the question of WHY some people do terrible things to others?

To simply say that they do things because they are ‘bad’ or ‘evil’ is no answer at all. Not only does calling people ‘evil’ not begin to answer this question of why people do what they do – it does not even begin to seriously ask this question at all!!!

To seriously explore the question of ‘evil’ would mean searching for its roots in deep-seated but long outdated religious myths, beliefs and ideologies - and in the way these were and are still used and abused.

To seriously explore the question of ‘evil’ would also meaning questioning – as I have done here – the very IDEA of ‘evil’ – showing  the way in which it has been and still is used and abused in the most horrific of ways – in this leading to all the worst, most horrific and terrible violence and ‘wrongs’.  

The understanding of what is called ‘evil’ that I have presented here (and that is also presented in the SETH books of Jane Roberts) is of the utmost importance for humanity. This is  because, in the end, the only  way for humanity to overcome all the horrors we label as ‘evil’  is to see that they result from the belief IN ‘evil’ beings, forces or powers. This makes all the more important to understand that, however bad, wrong, terrible or horrific their acts are, all beings - including all human beings - are basically and essentially good.  

I see this understanding not only as some eccentric view of my own or that of Seth – but also as the only truly and authentically ‘Christian’ one too: ‘Hate the sin but not the sinner’. The root meaning of ‘to sin’ means ‘to miss the mark’. ‘Sinners’ are simply people whose good intents have, for any number of possible reasons – ‘missed the mark’. They – and we - need understanding awareness of how this came to be - not Judgement from those, posing as God Almighty. about how ‘EVIL’ they are!

Monday, February 9, 2015

Otevřený dopis panu Jiřímu Vackovi

Vážený pane,

Účelem mého nedávného článku „O mystifikaci v neo-východních kultech meditace“ bylo vznést důležité otázky velmi obecného významu, nikoli Vás osobně posuzovat jako jednotlivce. Proto v něm nikde nezmiňuji Vaše jméno.

Je škoda, že Vám na základě jediného mého článku, a to přestože jsem napsal mnoho různých esejí,  připadá zcela přijatelné neinformovaně a obhrouble posuzovat můj charakter (a vynášet soudy o Marxovi a Martinovi Heideggerovi). Zmiňujete mé jméno v samotném nadpise své eseje, ačkoli nemáte dostatek slušnosti, abyste napsal mé křestní jméno jmenuji se Peter, kdybyste to nevěděl, a dostatek odvahy, abyste na můj článek odpověděl v přímé a otevřené komunikaci se mnou.

Podle toho, co o mně píšete (pokud se mýlím, uveďte věci na pravou míru, prosím!), se zdá, že jste nečetl ani do hloubky nestudoval žádné z mých mnoha vydaných knih a nesčetných esejí, které jsou volně dostupné online, o kašmírském šivaismu, advaitě, józe, tantře a řadě dalších témat, a to včetně knih, jež se do hloubky zabývají vztahem mezi marxismem a indickou filozofií (viz má esej/e-kniha Rudra’s Red Banner – Marxism and Moksha či má kniha o Heidegger, Phenomenology and Indian Thought).

Kromě toho se také zdá, že necítíte žádnou odpovědnost podložit své závěry jasnými a logickými argumenty, které citují a vyjadřují se k více než jedinému řádku jediné mé eseje, na niž ve svém článku odpovídáte. V tomto dopise s Vámi však nebudu hovořit stejným způsobem, jakým se vyjadřujete o mně, ale raději se pokusím vznést dotazy ohledně několika Vašich tvrzení a uvést je na pravou míru, a to tak, že je přímo odcituji.   

O mém článku píšete, že „je zřejmé, že je odmítnutím učení Ramany Mahárišiho a s ním i nauky, kterou hlásal Mojžíš, Ježíš, Sokrates, Šankara, celá advaita a nakonec i kašmírský šivaismus“. Usuzovat, aniž byste mě znal, že rozumíte mému vlastnímu výkladu Mojžíšova a Ježíšova učení, a to jak z pozice lidské bytosti, tak i etnického Žida, je zkrátka neslušné a drzé. Stejně neslušné je již dopředu usuzovat (pokud ovšem nepatříte ke Svědkům Jehovovým), že není nejmenších pochyb o tom, čím Mojžíšovy a Ježíšovy nauky v podstatě jsou.    

I tvrzení, že můj článek také „odmítá“ kašmírský šivaismus (který implicitně i explicitně odmítá advaitu védantu a představuje přechod k šivaistické advaitě stačí si přečíst vyjádření samotného Abhinavagupty k tomuto tématu), by velmi překvapilo všechny ostatní autory a čtenáře mých esejí a knih o advaitě jako takové a kašmírském šivaismu. Na konci článku přikládám několik recenzí, kdyby Vás to zajímalo...

Nyní se cítím nucen citovat další Váš výrok: Když čtu filosofické traktáty P. Wilberga a jeho spřízněných duší, tak si připomínám jeden výrok, tuším Ramany Mahárišiho: Kdybych se setkal s tím zmatkem od filosofů dřív, než jsem dosáhl poznání Já, nikdy bych Já nepoznal.

Mám tomu tedy rozumět tak, že Sokrates, Šankara, Utpaladéva a Abhinavagupta, u nichž mě obviňujete, že odmítám jejich učení, nebyli filozofové? Je-li tomu skutečně tak, pak bych rád věděl, jak chápete slovo filozofie.

Níže ve svém článku se zmiňujete o Heideggerovi, jediném mysliteli, o kterém vím, že strávil celá léta meditativním rozjímáním nad otázkou „Co je Filozofie?“ a jedna z jehož posledních esejí nesla název „Konec filosofie a úkol myšlení“.

Co se mě samotného týče, jak byste sám zjistil, kdybyste si přečetl mé paměti, o nichž se zmiňuji níže v tomto dopise, měl jsem své první duchovní zkušenosti raději je však nazývám metafyzickými zkušenostmi ještě předtím, než jsem věděl, co slova metafyzika a filozofie vlastně znamenají. A své první metafyzicko-filozofické pojednání neboli tantru jsem napsal na základní škole, dlouho předtím, než jsem přečetl jediné filozofické či metafyzické dílo a než jsem se seznámil se slovem tantra. Přesto mé pojednání již obsahovalo zárodek krátké knihy, kterou jsem napsal o více než padesát let později a nazval ji The New Spanda Karikas. Co se však Ramany Mahárišiho týče, z filozofického hlediska nacházím v jeho sebraném díle z převážné části právě to, co sám nazývá zmatkem, což je u tak osvíceného a uvědomělého muže velmi politováníhodné.

„Nevím, jestli si Wilberg uvědomuje jednu základní pravdu: lidský rozum je výtvorem Boha, a nikoliv Bůh je výtvorem rozumu. Mnozí akademičtí filosofové nás někdy přímo, někdy skrytě přesvědčují, že rozum je přiměřeným nástrojem k posuzování Boha, a pak jej, jeho závěry, nadřazují Bohu.“   

V tomto tvrzení naznačujete, že i já jsem akademický filozof. Tím nejsem, přestože jsem v oboru akademické filozofie absolvoval pečlivé vzdělání. Z formálního hlediska byl i Heidegger akademickým filozofem. Avšak jeho pohled na akademickou filozofii byl stejně kritický jako ten můj.

Zmiňujete „jednu zásadní pravdu“, že „lidský rozum je výtvorem Boha“. Přijímám sice podstatu sdělení, které se snažíte komunikovat, Vaše volba slov a jazyka, kterým tak činíte, však dává povstat řadě otázek. Váš jazyk již dopředu předpokládá, že víme, co je myšleno slovem rozum, a popisuje jej jako nějakou věc, která může být „stvořena“. Jistě se nemýlím, když se domnívám, že nezastáváte zjednodušující kreacionistický názor na stvoření, kdybych se však přece jen mýlil, opravte mě.  

Věnujme nyní pozornost otázce ohledně Heideggera. Píšete, že „Heidegger byl německý akademický filozof“. Z formálního hlediska je to samozřejmě pravda. Smyslem celého Heideggerova díla však bylo překročit letitou představu, že pravda je záležitostí pouhé formální správnosti daných výroků či tezí a tvrzení.

Namísto toho je celé jeho dílo a způsob myšlení stále považován za nejhlubší kritiku akademické filozofie v podobě, v jaké byla a stále je praktikována (… jako pouhé psaní o filozofech), a největší odklon od ní.

„Již v roce 1933 vstoupil do nacistické strany a nikdy z ní nevystoupil. Nacistická strana, NSDAP, nebyla na rozdíl například od komunistů stranou masovou, ale výběrovou. Shromažďovala tehdejší německou elitu.“

Je zajímavé, že píšete, že do strany vstoupil „již v roce 1933“, tedy v době, kdy se nesčetně mnoho lidí poprvé ocitlo pod tlakem a byli nuceni do strany vstoupit, aby si zachovali obživu a postavení ve společnosti, nezávisle na jejich postoji k národnímu socialismu.

„Nacistická strana, NSDAP, nebyla na rozdíl například od komunistů stranou masovou, ale výběrovou. Shromažďovala tehdejší německou elitu.“

Není tedy poněkud zvláštní, že hlavní nacistický filozof tehdejší doby napsal osobní dopis Adolfu Hitlerovi, v němž mu sdělil, že Heidegger má nežádoucí mystický vliv na německou mládež, k jeho myšlenkám je třeba přistupovat s největší nedůvěrou a neměly by být považovány za součást oficiální nacistické ideologie a filozofie?

Možná víte, nebo naopak nevíte, že o Heideggerově vztahu k národnímu socialismu bylo napsáno velmi mnoho děl, v nichž řada autorů vysvětluje, že jeho členství v NSDAP představovalo jeden z nejrozvratnějších pokusů o hluboké dotazování, a to proti oficiální linii strany, po skutečné podstatě toho, jak by národní socialismus mohl a měl být chápán a ztělesněn, aby nebyl zredukován na pouhou rasistickou politickou ideologii. Možná také víte, nebo naopak nevíte, že v NSDAP probíhaly prudké debaty ohledně toho, co výraz národní socialismus znamená či co by měl znamenat, v jejichž důsledku ze strany odešlo, bylo vyloučeno nebo zavražděno mnoho jejích členů! A přestože s radostí redukujete NSDAP na pouhou „zločineckou organizaci“, rád bych věděl, kde ve svých spisech se Ramana Maháriši nebo Vy sám zmiňujete o jakékoli soudobé zločinecké organizaci, například Federal Reserve Bank, Goldman Sachs, City of London, Bilderberg Group, Israeli Defence Force, USAF, Council on Foreign Relations, Mossad, NSA a CIA, abych vyjmenoval alespoň několik z nich. Poslední nese odpovědnost za smrt 1 000 000 miliónu lidí (v důsledku jednoho z mnoha převratů, které podporovala, podobně jako v Čile a jinde) jen v samotné Indonésii.

„Britské listy z 15. 1. 2014 uvádějí, že (Heidegger) byl antisemita, metafyzický rasista a věřil v německou národní revoluci, která zachrání svět.“

Obávám se, že fráze „Britské listy z 15. 1. 2014 uvádějí“ již sama o sobě prozrazuje mnohé. Táži se: zakládá se Váš názor na Martina Heideggera pouze na těchto či jiných povrchních informacích (z 15. 1. 2014!), nebo jste opravdu do hloubky prostudoval alespoň jedno jeho dílo nebo přinejmenším jeden jeho životopis, zakládající se na pečlivém a podrobném výzkumu? Jestliže jste tak neučinil, co Vás opravňuje k tak paušálnímu odsudku? Ve skutečnosti zníte jako onen nechvalně známý nacistický soudce, který předsedal demonstračním procesům a nedělal přitom nic jiného, než že křičel na obviněné, nadával jim, očerňoval je a utrhal jim na cti.      

„Jinými slovy (Heidegger) byl stejně jako většina Němců přesvědčen o jejich nadřazenosti nad jinými národy.“

To by vysvětlovalo (a ano, v tomto okamžiku se uchyluji k ironii), proč Heidegger tolik obdivoval jedinečnost a rozdíly mezi sanskrtem a ostatními východními či orientálními jazyky na jedné straně, a němčinou a helénskými jazyky na straně druhé. Choval tyto jazyky v takové úctě, že považoval za příliš arogantní jednoduše předpokládat, že jim v evropském kontextu vůbec můžeme porozumět, a s nimi i filozofiím, které se na nich zakládaly.

Postačí, když si přečteme Heideggerovu esej „Z jednoho rozhovoru mezi Japoncem a tázajícím se“ (první ve sbírce esejí nesoucí výmluvný název Na cestě k jazyku), abychom pochopili Heideggerovu obrovskou pokoru v jeho přístupu k východním a východoasijským jazykům, neboť tento rozhovor se zabývá tím, zda je vůbec možné adekvátně pochopit či přeložit do němčiny (nebo jakéhokoli jiného evropského jazyka) japonský výraz pro samotný jazyk!!!

„P. Wilberg tvrdí: Pociťování a cítění jsou nejzákladnějšími aktivitami toho, co nazýváme ryzím vědomím. Nikoliv. Základní činností nebo projevem vědomí je samovolné, nepřetržité a neměnné uvědomování vlastní, sebe si vědomé existence. Ta se nemění na rozdíl od pociťování a cítění, které se mění a někdy je přítomné, jindy nikoliv.“  

Zde na Vašich vlastních slovech, která podtrhávám, názorně ukazuji, jak ignorujete a/nebo nechápete zásadní rozdíl, o němž píši v mnoha svých dílech, a to mezi slovesem cítit či pociťovat a pocitech, podstatným jménem v množném čísle. Sám za sebe mohu říci, že v mém životě není ani jeden okamžik, kdy bych necítil a nepociťoval. Pokud, jak uvádíte, existují „okamžiky“, kdy ve Vás není cítění či pociťování „přítomno“, pak mi Vás může být jenom líto.  

Také Vám doporučuji, abyste si 1. přečetl mou esej o cítění, doteku a povaze těla nazvanou Touch, Aesthetics and the Language of the Tantras, a 2. abyste nevynášel černo-bílé soudy nad jakýmkoli mým filozofickým výrokem či tezí (nebo výroky jiných lidí) a neoznačoval je tak pouze buď za pravdivé, nebo naopak nepravdivé, jako by v každé takové souvislosti neexistovala řada hlubších otázek. To by totiž znamenalo v přímém rozporu s Heideggerovým myšlením, že pravdu samotnou lze zredukovat na pouhou vlastnost intelektuálních výroků či tvrzení o ní, což je jistě představa, kterou byste Vy sám považoval za „nepravdivou“!!!        

„P. Wilberg zaměňuje vědomí něčeho uvědomovaných předmětů za samo vědomí. Popírá prvotnost ryzího vědomí před uvědomováním si něčeho. Odtud již je jen krok k materialismu, který samotnou a nezávislou existenci vědomí popírá.“

To je naprostý nesmysl. Marx sám nebyl v jakémkoli konvenčním smyslu tohoto slova materialista. Možná byste si měl znovu přečíst jeho Teze o Feuerbachovi.  Každý, kdo si přečetl má díla, velmi dobře ví, že všechny mé práce o vědomí, v neposlední řadě i má stěžejní kniha The Awareness Principle, nepojednávají o ničem jiném než „prvotní povaze vědomí“ a rozlišují mezi vědomím samotným a vším, co si vědomí uvědomuje. Dosud jste neporozuměl mému zcela základnímu chápání nedvojnosti či advaity jako stavu neoddělitelné rozlišenosti, z jejíhož pohledu je vědomí naprosto neoddělitelné od všeho, co si uvědomuje, a zároveň naprosto rozlišené, stejně jako jsou dvě strany jedné mince či dva póly jednoho magnetu naprosto rozlišené a zároveň naprosto neoddělitelné. Zdá se však, že je Vám způsob myšlení, který zahrnuje jak to, tak i ono, cizí a raději byste se i nadále držel svého myšlení typu buď to, nebo ono.

A kdybych popíral „prvotnost vědomí“, proč bych pak vytvářel webové stránky, jako jsou a, které jsou cele věnovány právě potvrzení jeho prvotnosti? A proč by hlavní mantrou mého učení bylo Vědomí je vším? Toto učení dokonce odmítá i samotnou představu objektů vědomí. Když se dotknete a tedy cítíte a pociťujete například tělo své milované, znamená to, že z něj tento pocit činí objekt vědomí? Snažím se zde sdělit, a píši o tom i jinde, že již způsobem, jakým mluvíte či píšete o objektech vědomí, na rozdíl od hlubokého, senzuálního a cítícího vědomí věcí a bytostí, používáte slova a fráze, které samy o sobě intelektuálně objektivizují jak věci, tak i lidi.    

Sám píšete, že „Bůh je láska a láska je Bůh“. Avšak to, že opakujete toto staré a prázdné klišé charakteristické pro hnutí hippies, neznamená, že se začínáte tázat po samotné podstatě lásky a po tom, co láska vlastně je. Jestliže je Bůh vědomí, nemá pak láska, o které píšete, skutečně nic společného s hlubokou cítící povahou vědomí, o níž píši a kterou odmítáte? Není snad láska právě schopností vědomí hluboce cítit a chápat ostatní bytosti? Pokud tomu tak není, jaká je tedy povaha této lásky a tohoto Boha, o nichž píšete?       

Jak můžeme milovat Boha či jakoukoli jinou věc nebo osobu bez schopnosti je chápat, poznávat a identifikovat se s nimi prostřednictvím cítění či pociťování tedy prostřednictvím cítícího či pociťujícího vědomí? Nebo snad máme na lidi nahlížet jako na pouhé objekty určitého pocitu lásky (podstatné jméno), který v sobě cítíme, místo abychom je vnímali prostřednictvím aktivity hlubokého cítění či pociťování (sloveso) a chápání a byli je s pomocí tohoto pociťujícího vědomí schopni plně přijmout a na základě cítění či pociťování se s nimi identifikovat?

Vnímám podstatu toho, co nazýváte nyní již prázdným a významu zbaveným výrazem láska, jako cítící či pociťující vědomí, hluboce cítící či pociťující aktivitu vědomí. Tuto myšlenku však odmítáte.

Píšete o lásce, hlavně pak o Boží lásce (což je poněkud zvláštní, pokud Bůh sám je láska), musím ale přiznat, že by mě zajímalo, jestli je ve Vašem učení a životě vůbec místo pro cítění či pociťování, a to i pro prosté lidské cítění, pociťování a pocity. A co jsou pak naše těla a těla všech věcí, nejsou snad těly cítícího vědomí a tedy i základním nástrojem a vyjádřením Božím nástrojem a vyjádřením a součástí Božího těla?

Místo toho se zdá, že se Vaše nauka v první řadě zakládá na konceptech dobra a zla. Není však prvotním zdrojem zla jednoduše nevědomost či a-gnóze nevědomost, kterou je třeba s láskou pochopit, místo abychom s ní bojovali či ji napadali? Přesvědčení, kterých se držíte, obzvláště pak Vaše víra v síly zla vedoucí od Boha, samy sebe posilují a samy také spějí ke svému naplnění. Nepomáhají nám překonat zlo, ale v důsledku nedostatku láskyplného a cítícího pochopení mohou dovést i lidi s nejlepšími úmysly ke krutým činům, které pak samozřejmě opět posilují jejich víru ve zlo. Víra v síly zla je základní chorobou a prokletím, jež sužovalo lidstvo po celé věky a stále je sužuje.

Celá situace je mnohem horší, je-li toto zlo identifikováno s jistou rasou nebo etnickou skupinou, ať již se jedná o Židy nebo o Němce. Z toho, co o mně píšete, zaznívá jasný podtón fóbie z Němců, nebo, což by bylo ještě horší, hluboce zakořeněná nenávist k Němcům jenom proto, že jsou Němci. Na to jsem si však dávno zvykl, neboť jsem byl již v dětství vystaven útokům jen proto, že jsem měl německé jméno a moji rodiče byli Němci, a to navzdory tomu, že moje matka byla židovská uprchlice z nacistického Německa a můj otec byl Němec nežidovského původu, který byl do roku 1935 aktivním členem německého odbojového hnutí, strávil rok ve vězení a pak byl nucen nelegálně překročit hranice a uprchnout do Československa, aby se vyhnul dalšímu uvěznění či ještě horšímu osudu. Tak se před svou cestou do Anglie ocitl v Praze, kde podle mě strávil nejlepší léta svého života, díky nimž si zamiloval jak Čechy, tak i českou hudbu. Otec byl muzikant a kapelník, jakož i člen snad jediné kapely v Německu, která se odmítla připojit k nacistickému svazu hudebníků a také odmítla povstat a uvítat samotného Goebbelse pozdravem Heil Hitler, když se dostavil na událost, na které hrála...

Uvítal bych, kdybyste demonstroval alespoň nějaké vědomosti a cítící pochopení ve vztahu k osobní minulosti a životům lidí, které ztotožňujete se silami zla, mezi něž, jak se zdá, patřím i já. Jelikož jsem vyrůstal v izolované rodině a komunitě židovských i nežidovských německých uprchlíků, kteří přežili nacistické Německo, již v útlém věku jsem se rozhodl, že nebudu mít klid, dokud nepochopím povahu a podstatu samotného národního socialismu v co nejširších politických a ekonomických souvislostech, jakož i na co nejhlubší filozofické úrovni bez zjednodušujících, rasistických a v zásadě destruktivních představ o inherentně zlých silách nebo zlých Němcích. Od té doby jsem dospěl k pochopení, že Německo nebylo ve skutečnosti zodpovědné ani za první, ani za druhou světovou válku (viz The Forced War od Davida L. Hoggana a Conjuring Hitler: How Britain and America Made The Third Reich od Guida Giacoma Preparata). Také jsem dospěl k souhlasu s Heideggerem, že vítězství nad Německem v obou světových válkách nevedlo k žádnému řešení otázek, s nimiž byl svět konfrontován před oběma válkami a jimž čelí i dnes. Na tyto otázky se nenaskýtají žádné jiné odpovědi než věčné, neméně kruté války, i ty však budou samozřejmě oprávněné a vzniknou díky představám o silách zla, s nimiž je nutné bojovat.

„Stejně tak jeho (Petera Wilberga) charakteristika jako autora s etnickým německým a židovsko-německým pozadím. Většina Němců a jejich příznivců je více či méně pod vlivem přesvědčení o vlastní, německé výjimečnosti a proto i nadřazenosti nad druhými.“

Jedná se o paušální a otřesně rasistické tvrzení, z nějž nepřímo vyplývá, že Vy a všechny ostatní národy a etnické skupiny jsou inherentně nadřazené „většině Němců“, není-liž pravda? Rozpoznejte mrvu ve vlastním oku, pane Vacku! A jestliže podle Vašeho názoru neexistuje nespravedlivé utrpení, proč si stěžujete na utrpení, které Němci způsobili Čechům a dalším národům a etnickým skupinám?

Neodporujete si snad, stejně jako když píšete o Osvětimi a ani slovem se nezmíníte o pronásledování Němců v poválečném Československu, jakož i o jedenácti miliónech Němců, z nichž většina zemřela v amerických koncentračních táborech a ti zbývající byli zavražděni ze msty nebo zahynuli v důsledku znásilnění či vyhladovění, a to po konci druhé světové války? 

Je mi líto, pane Vacku, ale nemohu přijmout tak jednostranné, úzkoprsé, protichůdné a rasistické duchovní názory, z nichž ještě k tomu čiší nevídaná pýcha.

„Přímo neuvěřitelné je obviňování Ramany Mahárišiho z neznalosti učení K. Mare a Nietzscheho a že se Maháriši neosvobodil z myšlenkové nevědomosti prostředí, ve kterém žil. Všimněme si, že všichni tři filosofové, které (Peter Wilberg) vyzdvihuje, jsou Němci. Takže, duchoborci, vzhůru do studia Marxova učení! Není však lépe si uvědomit, že Marx byl spoluzakladatelem komunismu a tím i všech hrůz s ním spojených, včetně komunistických koncentráků, jako byly gulagy, ale i náš Jáchymov?

Neplatí snad, že strom se pozná podle ovoce?“

Tento argument proti Marxovi je asi stejně inteligentní jako tvrdit, že všechny zločiny a masové vraždy spáchané křesťanskými křižáky byly ovocem Ježíše, podle kterého bychom ho měli poznat, a že je za všechny ty hrůzy zodpovědný! Argumenty na této úrovni jsou jistě hluboko pod úrovní Vaší inteligence, pane Vacku.

Pokud máte „... pochybnosti, jak rozsáhlé zkušenosti s duchovní praxí P. W. vůbec má“, jedná se o důležitou otázku. Možná by se Vám podařilo tyto pochybnosti rozptýlit, kdybyste se se mnou osobně setkal nebo si alespoň přečetl mé knihy pro začátek bych navrhoval mé paměti Memoir of Metaphysical Experiences, které vyšly pod názvem a můžete si je koupit nebo přečíst online na mé webové stránce.       

„Pravost každé nauky vždy prověřuje její praxe.“

Předtím, než nade mnou vyslovíte svůj velkolepý a nadřazeností čpící „Konečný Rozsudek“, byste si mohl nejprve promluvit s mými studenty a/nebo čtenáři a vyslechnout si jejich zkušenosti s  prověřováním praxe a přínosu mé nauky, a to včetně těch, kteří kdysi byli i Vašimi studenty.

„Nabádá nás, abychom neuctívali východní mistry.“ 

V tomto bodě musím v zájmu čtenářů tohoto dopisu uvést věci na pravou míru. Samotný nadpis mého článku hovořil o moderních „neo-východních kultech meditace“ a těch, kteří o sobě tvrdí, že mluví jménem dávných východních mudrců a jejich nauk. Nehovořil jsem o samotných dávných východních mudrcích a jejich naukách.

V jistém, velmi důležitém ohledu je však Vaše tvrzení, pane Vacku, naprosto správné. Rozhodně totiž nabádám lidi, aby „neuctívali“ žádné lidské bytosti, a to dokonce ani „mudrce“ či „duchovní mistry“, ať již pravé či falešné, staré nebo nové. Činím tak proto, že jakýkoli mistr (či dokonce bůh), který má vrozenou potřebu být „uctíván“ svými věřícími, následovníky či oddanými, není dle mého názoru skutečným či pravým bohem nebo mistrem. Je to tak jednoduché.

Pane Vacku, skutečně nejsem nějaký zlý démon. Jsem jen velmi osobitý myslitel a učitel a zasvětil jsem svůj život trvalému kladení si nových a důležitých otázek, aniž bych však jakýmkoli způsobem předpokládal, že jak odpovědi, tak dokonce i ty nejzákladnější otázky byly již dávno známy a zodpovězeny nějakým mistrem, a je tedy pouze třeba je předat prostřednictvím té či oné linie nebo tradice, ať již východní nebo evropské, indické nebo německé.

V jakém nudném a mrtvém duchovním světě bychom za takových okolností žili! Pak by totiž neexistovaly žádné nové odpovědi a žádné nové otázky, ke kterým bychom mohli ve své zkušenosti dospět, a žádný další vývoj nových druhů duchovních zkušeností či praxí, s jejichž pomocí bychom mohli tyto nové otázky a odpovědi prozkoumávat nebo je alespoň objevit.*   

Stejně jako Vy, i já věřím na správné a nesprávné. Na rozdíl od Vás nevěřím na boj mezi dobrem a zlem či nebožskými silami. Ve skutečnosti považuji toto přesvědčení za nesprávné, nikoli však zlé v tom slova smyslu, jak zlo chápete Vy. Proto i nadále naprosto respektuji Váš v podstatě dobrý záměr, který dal vzniknout celému Vašemu dílu a nauce, a to i přesto, že některé jejich prvky vnímám jako nesprávné či dokonce škodlivé.

 V tomto dopise žádám jen o to, abyste k mému dílu a nauce zaujal podobný postoj, založený na základní úctě, ať již s nimi sebevíce nesouhlasíte nebo se Vám nezamlouvají.    

V upřímné úctě Váš

Peter Wilberg 

*    1. Zvažme například otázku ega, která se v mnoha východních naukách a praktikách účinně pojí s jakýmsi prvotním hříchem. V mé a Sethově nauce je vědomí ega v podstatě chápáno jednoduše jako bodově omezené vědomí, na rozdíl od většího, prostorovějšího a transpersonálního pole vědomí, které je samotnou esencí božství a ryzího vědomí. Náš svět zajisté vypovídá mnohé o tom, jak je nebezpečné ztotožňovat vědomí jako takové pouze s vědomím ega neboli bodově omezeným vědomím do té míry, že dojde k naprostému zastření a ztrátě uvědomování neomezeného pole vědomí. V takovém případě se však z praktického hlediska není vhodné tázat, jak takzvané vědomí ega a jeho aktivity rozpustit nebo překročit, neboť bychom se bez něj nemohli soustředit na každodenní činnosti a podílet se na nich, ale raději jak docílit toho, aby vědomí ega a jeho aktivity zůstaly ve spojení a dostávalo se jim intuitivního vedení z jejich zdroje  a tím je právě pole vědomí neboli samo ryzí vědomí. Odpověď spočívá v docílení toho, aby vědomí ega ani nenahradilo, neomezilo, nezaplnilo či neodvádělo pozornost od tohoto božského zdroje, pole vědomí, ani z něj neučinilo pouhý objekt dotazování v podobě takzvaného . Toho lze dosáhnout pouze prostřednictvím prvotní identifikace s polem ryzího vědomí, zároveň si však je třeba uvědomit, že samo ryzí vědomí umožňuje trvalé a nepřerušené pozorování ega a jeho každodenních aktivit, a tímto způsobem zabránit ztotožňování se s nimi. Bez tohoto rozpoznání budou mít lidé pocit, že svádí nekonečný boj mezi bodově omezeným vědomím a polem vědomí, mezi Já a egem, a studenti meditace budou neustále nabádáni, aby se svým hříšným egem bojovali. Toto je mou mantrou: ryzí vědomí ega není samo o sobě egem, stejně jako ryzí vědomí myšlenky, pociťování nebo pocitu není samo o sobě myšlenkou, pociťováním nebo pocitem, ale bezmezně plodným, tvořivým a obohacujícím zdrojem nových myšlenek, pociťování a pocitů. 2. Co se myšlení týče, považuji se za myslitele právě proto, že v jistém, velmi důležitém ohledu nemyslím. Tím chci říci, že to, co nazýváme myšlenímnezakouším jako něco, co dělám  jako duševní nebo intelektuální aktivitu. Místo toho se ve mně myšlenky jednoduše a samovolně objevují nebo povstávají. Povstávají ze světlem naplněného prostoru ryzího vědomí a hřejivé, temné a plodné hlubiny tělesného cítícího vědomí. Oba tyto prostory jsou na rozdíl od jakékoli aktivity typu myšlení nejbohatším zdrojem myšlenek

Přikládám několik recenzí mých knih od čtenářů, s nimiž jsem se nikdy nesetkal a nejsou mými studenty:

Tantric Wisdom for Today’s World

Peter Wilberg je skutečný guru v duchu nedvojného kašmírského šivaismu. Kniha Tantric Wisdom for Today’s World představuje jen malou část jeho tvorby a je působivou sbírkou žitého poznání, svěžích historických vhledů, praktik jógy vědomí a súter inspirovaných vzácnou a dávnou linií. Autor dává těmto naukám nový život a z knihy je jasně cítit jeho přímé poznání. Čtenáři i praktici nedvojné filozofie zde naleznou nesčetně příležitostí k transformaci své zkušenosti a vnímání. Autor zasvětil svůj život psaní knih a učení o Principu vědomí. Vřele doporučuji i jeho knihu s názvem The Awareness Principle, neboť obsahuje praktické rady, jak vědomí aplikovat v každodenních situacích, například při nemoci a v dalších terapeutických či léčebných souvislostech. Mnoho klenotů v podobě jeho autentické a hluboké nauky a díla naleznete na webové stránce

Tantric Wisdom for Today’s World / The Awareness Principle

S dílem Petera Wilberga jsem velmi dobře obeznámen. Dle mého názoru je jedním z nejtalentovanějších autorů naší doby, a to z několika důvodů. Jedním z nich je skutečnost, že se jeho názory a díla zakládají na vědecké filozofii kašmírského šivaismu, obzvláště pak jedné jeho školy zvané trika šivaismus. Jedná se o nábožensky znějící pojmy pro nejdokonalejší filozoficko-vědecký systém v dějinách lidstva. Z různých důvodů je kašmírský šivaismus málo znám dokonce i v samotné Indii. Jeho hlavními tvůrci a představiteli byli v desátém a jedenáctém století Abhinavagupta a Kšemaraja, nepochybně dva z největších filozofů a učitelů v dějinách lidstva. Kvůli svému z větší části esoterickému obsahu a skutečnosti, že je většina hlubších nauk kašmírského šivaismu dostupná pouze v sanskrtu, zůstává jeho značný přínos pro svět z převážné většiny nevyužit.

Nyní vstupuje na scénu Peter Wilberg.

Přínos Petera Wilberga jako autora filozoficko-vědecké literatury nespočívá pouze v jeho novém a srozumitelném podání učení kašmírského šivaismu, ačkoli je formuluje dobře a výstižně, ale také v jeho zjevném pochopení, že kašmírský šivaismus tvoří systém vzorec či strukturu jinými slovy vědu, s jejíž pomocí může naprosto každý zakusit hlubiny vědomí na všech jeho úrovních.
Skutečná síla Peterovy moudrosti však pramení z jeho přímé zkušenosti těchto hlubších aspektů vědomí. Poskytuje tedy čtenářům své vhledy založené na vlastní zkušenosti, nikoli pouze na dohadech, domněnkách a rozumových závěrech. Osobně Petera neznám, jelikož však mám podobnou trvalou zkušenost, vím, že se jeho díla zakládají na přímé zkušenosti, jež se zrcadlí v jeho pracích a myšlení. Peter Wilberg získal maximální prospěch z dlouhodobé praxe metod kašmírského šivaismu a s pomocí jeho nástrojů vrhá světlo na některé klíčové oblasti vědy, života, náboženství a sociálních, politických a ekonomických myšlenkových proudů způsobem, který může podnítit dramatický pokrok ve všech těchto oblastech, pokud v nich ovšem tyto nástroje budou použity.   

The Awareness Principle

Rád bych Vám vyjádřil svůj vděk za neocenitelnou úlohu, kterou Vaše práce o Principu vědomí sehrály na mé cestě sebe-dotazování. Vaši webovou stránku věnovanou Nové józe vědomí (The New Yoga of Awareness) jsem objevil asi před dvěma lety a stále jsem se vracel k základům Principu vědomí, které mi velmi pomohly v mé snaze rozpoznat a ukotvit se ve vědomí, své skutečné podstatě. Velký užitek mi přinesly hlavně Vaše základní mantry:

·         Vědomí myšlenky není samotou myšlenkou.
·         Vědomí pocitu nebo emoce atd. není samotným pocitem nebo emocí atd. …

Také mi pomohla instrukce, že místo abychom používali zájmeno a říkali myslím, cítím nebo zakouším to či ono, máme si jednoduše říci: Je zde vědomí myšlení, cítění či zakoušení toho či onoho.

To jsou vše velmi praktické způsoby, jak rozlišovat mezi vědomím a jeho obsahy, a také velmi účinné pomůcky, jak rozpouštět možná ztotožnění.

Heidegger, Phenomenology and Indian Thought

Tuto knihu vřele doporučuji, jedná se o naprosto průkopnické dílo. Vyznačuje se smělostí, odvahou a originálním, svěžím úhlem pohledu. Není pochyb, že čtenáře podnítí k uvažování mimo rámec zažitých myšlenek existenciální filozofie. Je to útlá knížka, má 116 stran a je rozdělena na předmluvu a čtyři části. Musel jsem se zastavit a zamyslet nad každou stránkou.

Knihu je třeba číst pomalu. Zjistil jsem, že je plná klenotů, které jsou o to vzácnější, že rezonují s meditativním myšlením a meditativním prostorem. Při jejím čtení je třeba upustit od předpojatých představ o existenciální fenomenologii a naslouchat Wilbergovi s otevřenou myslí.

The Illness is the Cure

Jedním z nejpodnětnějších aspektů Vašeho díla je pro mě skutečnost, že z dávných či moderních zdrojů nebo vlastní vnitřní moudrosti vezmete nějakou základní pravdu a jasně a srozumitelně vysvětlíte, jak ji aplikovat prakticky v každé oblasti lidského života, v přímé vnitřní zkušenosti, ve vztazích, sociální a politické dynamice atd. Ve své nejnovější knize se nyní věnujete i  všeobecnému zdraví. Ještě důležitější je to, že Vaše aplikace nadčasové moudrosti v různých oblastech lidského života vrhá nové světlo na tyto oblasti a přináší důležité nové informace a úhly pohledu. Tento přístup v mnoha případech odstraňuje nepochopení a neporozumění a/nebo vyplňuje mezery ve vědomostech, které v těchto oblastech v důsledku kusého přístupu takzvané konvenční moudrosti v současnosti stále přetrvávají. 

Zde přikládám odezvy čtenářů, s nimiž jsem se nikdy nesetkal:

Troufl jste si vytvořit syntézu, kterou si ostatní neumí ani představit.


V poslední době jsem začal číst Vaše práce a s velkým nadšením čerpám poučení z nádherné celistvosti Vašeho génia, nezměrné duchovní hloubky a vzdělanosti. Setkání s takovou duchaplností a prospěšností mě vede k tomu, abych Vás oslovil, velmi Vám poděkoval a alespoň na dálku Vám potřásl rukou. Bezpochyby jste velkým darem pro lidstvo, svatý bratře, ukrytý všem přímo před očima!

R. K.  

Chtěl jsem Vám sdělit, jakou radost a vzrušení pocítí student jako já, když objeví Vaše dílo. Je zřejmé, že jste toho napsal více, než je možné za jeden lidský život stihnout, a když si uvědomíte, jak málo z nás alespoň začne oceňovat Vašeho nepochybného génia, možná Vás napadne, že házíte perly sviním.

D. Q.

Nemohu ani vyjádřit, co pro mě znamená to, že jsem objevil Vás a Vaše dílo. Četba Vašich knih The Awareness Principle, The Science Delusion a Heidegger, Phenomenology and Indian Thought pro mě znamenala mnohem více než pouhou čtenářskou cestu. Byl to transformační zážitek... hotové požehnání!
Nyní čtu knihu The New Spanda Karikas. Je plná neuvěřitelných vhledů. Vaše věty letí s větrem o závod, pokrývají celé kraje a království a má mysl se s nimi snaží udržet krok jako klaun na jednokolce. 
DĚKUJI VÁM za... všechno... co jste, jak by nejspíše řekl William Blake, hrdinně vytvořil v rajském ohni. Vaše dílo patří do budoucích archivů více osvícené planety. Modlím se, abychom tam jednoho dne dospěli.

C. Y.

Čtu Vaše díla a nechávám je ke mně promlouvat prostřednictvím mého života, myšlení, vztahů a ztělesňování. Vracím se  tomu, co jsem již přečetl, a znovu čtu celé texty, pak pasáže, pak věty a nakonec jen jednotlivá slova. I když jim třeba nerozumím, znovu a znovu se k nim vracím. Tam, kde chybělo pochopení, bylo přítomno volání Slova. Jsem nyní toho názoru, že jediný způsob, jak pochopit Vaše poselství a Vás samotného, alespoň ve Vaší roli autora a myslitele, spočívá ve srovnávání Vašich knih a témat, kterým se věnujete, abychom mohli poznat jejich základní systém hodnot a mnoho dosud netušených, avšak očekávaných způsobů bytí, k nimž nám otevírají cestu.

O. M.

Poznámka na závěr:

Tyto recenze připojuji ke svému dopisu jednoduše proto, abych Vám ukázal, že někteří lidé mi prokazují tu čest, že vynaloží potřebné úsilí a přečtou si mé knihy předtím, než (jak jste učinil Vy) označí celé mé dílo za pouhou akademickou filozofii nebo za projevy zlého Němce, který naprosto odmítá východní filozofii a obzvláště pak indické myšlenkové proudy!

Zřejmě nevíte, že mnoho německých myslitelů již od počátku devatenáctého století nejen obdivovalo indické myšlenkové proudy a čerpalo z nich, ale že se celé Německo po dlouhou dobu ztotožňovalo s Indií, považovalo se za Indii v Evropě a cítilo se utlačováno cizími mocnostmi podobnými těm, jež v průběhu třicetileté války vyhladily třetinu německého obyvatelstva.

Němečtí myslitelé také samozřejmě byli průkopníky na poli indologie, sanskrtských studií a lingvistiky obecně.

Německo nehledalo jedinečnost v nějakém pocitu nadřazenosti nad ostatními národy. Bylo jedinečné díky svému kulturnímu, uměleckému, hudebnímu a filozofickému bohatství, které ostatní národy již dlouho uznávaly a oceňovaly, a to ještě předtím, než se Německo stalo národním státem.